Robert J. King: Ostří osudu

Popis produktu

Osud zavolal – a oni odpověděli.. Nadchází čas hrdinů. Zatímco rasy Tyrie stojí odděleně, šest hrdinů se spojí, aby bojovalo za svůj lid: Eir, nornská lovkyně s duší umělkyně; Snaff, asurský génius, a jeho ctižádostivá pomocnice Zojja; Rytlock, divoký charrský válečník v exilu; Caithe, smrtící sylvari s temnými tajemstvími; a Logan, statečný lidský strážce, který se musí vyrovnat s protikladnými loajalitami. Společně se stanou Ostřím osudu. Společně odpoví na volání. Ale bude to stačit? Ukázka z textu O čtrnáct dní později, zrovna když studené slunce sestoupilo do mraků, spustily hlídky v Hoelbraku poplach. „Útok! Útok! Icebroodi !“  Eir se odvrátila od nákresu a přistoupila ke stěně, na které visela její bojová výstroj. Svlékla si pracovní tuniku a připnula si bronzový hrudní pancíř. Opásala se, přes ramena si přehodila vlněnou pláštěnku, obula se a na záda si hodila toulec se šípy. Navíc si s sebou vzala řezbářský opasek. Podívala se na Garma a řekla: „Dneska znovu vyřežu Sjorda Frostfista.“ Potom vzala do ruky velký luk a zamířila ke dveřím. „Pojď.“ Garm následoval svoji alfu ven na dvůr, kde se ke křiku hlídek připojil i dusot nohou. Eir vpadla do uličky a Garm jí běžel po boku. Zahlédl je Bjorn, který právě vyrazil z kovárny, na začazené postavě mu přitom řinčela železná zbroj. Minuli tkalcovskou dílu, z níž se s krátkým lukem a šípy vynořil Silas. Přidali se k nim i klenotník Olin a tesař Soren. Byli místními řemeslníky a Eir byla jejich velitelkou. „Mezi icebroody budou určitě i norni,“ varovala je, když utíkali uličkou k severnímu mostu, „ale nebudou to oni. O mysl je připravil Dragonspawn. Proměnil je ale teprve nedávno, takže uvnitř ledové slupky budou pořád z masa a krve a zabít je bude jako zabít jednoho z nás.“ Bjorn rozzlobeně zavrtěl hlavou. „My posíláme naše blázny na sever a Dragonspawn posílá své armády na jih.“ „Jsou tu i jiní, smrtonosnější icebroodi,“ připomněla Eir. „Jsou to ledové bestie bez mozku. Je zbytečné snažit se s nimi dohodnout. Můžete je akorát rozbít.“ Silas kývl. Byl to hubený norn na sklonku bojových let. „Takže těch, co vypadají jako norni, se zbavíme šípy, že?“ zeptal se a zvedl krátký luk. „Ano. Musíme jich zabít co nejvíce ještě v tundře, než se dostanou k pevnostem, pokud je ale horda hodně velká, bitva se přesune až k mostům do lovecké síně.“ Pohlédla na zbytek domobrany. „Potom budeme mít všichni plné ruce práce.“ Na další řeči nebyl čas. Skupina vběhla na most vedoucí z Hoelbraku do polí za ním. Na jeho konci stálo dřevěné opevnění, které se už ježilo válečníky, a to včetně Knuta Whitebeara a jeho válečníků – Wolfbornů . Neustále přibíhali další norni. Eir obešla se svojí družinou hlouček bojovníků, zaujala pozici na málo chráněném hřebeni a zadívala se na tmavnoucí pole na severu. Pod ledovými horami se do mlžných dálek táhly skvrnité mechy a cáry lišejníků. „Nic nevidím,“ řekl Silas a zamžoural. „Tam,“ odvětila Eir. Z mlhy se vynořila brutální horda. Napřed jen dvanáct netvorů, se kterými by si stovka