Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě

Popis produktu

Evropská ústava (nebo, snad přesněji, Smlouva o Ústavě pro Evropu) je příliš dlouhým, příliš složitým a pro normálního smrtelníka nerozluštitelným textem, který ač nečten, nestudován a proto ve své podstatě nepochopen zásadním způsobem ovlivní životy obyvatel těch zemí evropského kontinentu, pro které se stane jejich nejvyšším ústavním dokumentem. Ovlivní životy všech z nich, tedy jak těch, kterým se nelíbí, tak i těch, kteří si myslí, že ho dokonce ani nemusí brát na vědomí. Někdo namítne, že je takovýchto nečtených, a přitom důležitých dokumentů kolem nás více. To samozřejmě pravda je, ale není to pravda úplná. Není to pravda hlavně proto, že se v tomto případě jedná o dokument klíčový, svou podstatou revoluční. Tím, co přináší, je mimo jakoukoli pochybnost zcela mimořádný, i když se jeho tvůrci a zastánci snaží jeho význam všemožně zastírat. Z dobrých a pro sebe rozumných důvodů si nepřejí, abychom o jeho skutečném významu věděli. Ve své podstatě představuje tento dokumentrozhodující krok od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Představuje krok od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí celoevropských nad orgány a institucemi národními. Představuje krok od států jako výchozí kolektivity veřejného života lidí žijících v Evropě k potlačení jejich suverenity a k předání suverenity nadnárodním útvarům. Představuje krok od dosud nikým a ničím nezpochybňované různorodosti a samostatnosti evropských národů (od pokory vůči nim) k pokusu vytvořit společný, proto co nejvíce "stejnorodý", úplně nový, dosud neexistující evropský národ (a spolu s ním i společné evropské symboly, znaky a další vnější atributy). Toto všechno, a ještě mnoho dalšího, není možné v žádném případě popřít, i když se o to různí "evropané" či samozvaní "majitelé evropanství" již dlouhou dobu snaží. K ratifikaci předložená "ústavní smlouva" a není pochyb o tom, že se samotným použitím slova ústava chtělo zvýraznit, že se jedná o dokument zcela zásadního významu byla napsána a ve vládách jednotlivých členských zemí prosazena těmi, kteří si výrazně urychlovaný unifikační vývoj na evropském kontinentu přejí a kteří o něj již řadu let či dokonce desetiletí usilují. Argumenty, které pro jeho obhajobu používají, jsou staré a známé po celé dvacáté století. A nepoužívali je jenom lidé s ušlechtilými úmysly. Národní stát považují tito lidé za přežitek neblahé, více méně barbarské evropské minulosti (která v jejich očích trvala až do vzniku evropského integračního projektu v padesátých letech), za hlavní, ne-li výlučnou příčinu válek, ke kterým na evropském kontinentě v této barbarské minulosti docházelo, za živnou půdu pro opakující se vznik nedemokratických, totalitárních režimů, za příliš malé teritórium pro rozhodování o "velkých věcech" lidstva, a v neposlední řadě za slabou protiváhu velkým zemím jiných kontinentů, které jsou nebezpečné tím,