Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

Popis produktu

Druhý humoristický román Jonase Jonassona, jehož Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel se v češtině prodalo přes padesát tisíc výtisků!. Vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem. Ukázka z textu Kapitola 1  O dívce z chatrče a muži, který ji odtamtud po své smrti dostal pryč   Vynašeči latrín z největšího slumu v Jihoafrické republice byli svým způsobem děti štěstěny, jelikož měli jak práci, tak střechu nad hlavou.  Statisticky vzato však neměli příliš valné vyhlídky do budoucna. Většině z nich hrozila předčasná smrt v důsledku tuberkulózy, zápalu plic, průjmových onemocnění, konzumace alkoholu, předávkování léky či následkem kombinace několika uvedených faktorů. Jen málokomu se poštěstilo dožít padesátky. Jedním z těch mála byl i šéf úřadu pro odvoz fekálií v Sowetu, který už byl ovšem sedřený a neduživý. Užíval příliš mnoho léků proti bolesti, zapíjel je příliš mnoha pivy a s obojím navíc začínal v příliš brzkou denní hodinu. Nejspíš proto tak vztekle vyjel na zástupce hygienického odboru z johannesburského magistrátu.  Negra, který si moc vyskakoval, však nebylo možné trpět, a tak se incident donesl až k předsedovi odboru, který hned následujícího dne při dopolední kávě kolegům oznámil, že je na čase dotyčného analfabeta ze sektoru B propustit a najít za něj náhradu.  Jinak byla ona dopolední káva moc příjemným posezením, neboť se podával dort na počest nového asistenta hygienického odboru. Asistent se jmenoval Piet du Toit, bylo mu pouhých třiadvacet let a teprve nedávno dokončil studia.  A právě on dostal problém v Sowetu na starost. Tak už to na johannesburském magistrátu chodilo. S negramotnými podřízenými obvykle jednali služebně nejmladší zaměstnanci, snad proto, aby se prací takříkajíc zocelili.  Zda byli všichni vynašeči latrín skutečně negramotní, nikdo nevěděl. O většině z nich se to zkrátka říkalo. Jisté bylo jen to, že nikdo z nich nechodil do školy, všichni bydleli v plechových chatrčích a všichni měli zoufale dlouhé vedení.   Piet du Toit se před první návštěvou slumu cítil poněkud nesvůj. Jeho otec, obchodník s uměním, mu pro jistotu půjčil svého osobního strážce.  Jen co mladý asistent vstoupil do kanceláře úřadu pro odvoz fekálií, neubránil se stížnosti na zápach, který tam panoval. Vedoucí úřadu, kterého měl propustit, ho uvítal vsedě za psacím stolem. Vedle něj stála mladá dívka, ještě dítě, která k asistentovu údivu otevřela ústa a odvětila, že hovno bohužel má tu nelibou vlastnost, že zapáchá.  Piet du Toit se na vteřinu zamyslel nad tím, zda se nejedná o ironii, vzápětí to ovšem vyloučil a rozhodl se dívčinu poznámku ignorovat. Místo toho