Severské pustiny… Země smrti a stínů, kde přežijí jen nejsilnější. Právě tam se musí Caim vydat, aby odhalil tajemství, které leží v srdci jeho života. S sebou má jen své nože a společníky, přesto se po hlavě vrhá do světa věčné noci, kde slunce nikdy nevychází a všichni stojí proti němu. Caim pohřbil otcův meč a nalezl jistý mír, daleko na severu však číhá nezměrná moc. Aby uspěl, bude muset víc než jen přežít. Bude se muset postavit mistrovi Stínu. Ukázka z textu Jon Sprunk: Mistr Stínu (Stín 3) – ukázka z knihy překlad: Kateřina Niklová Zasněžené vrcholky Jeleních hor ohlodávaly břicho ponurého nebe a karavana se mučivě vlekla úzkým průsmykem. Caim sledoval, jak se od východu blíží bouřková mračna a zahlcují obzor. Hasnoucí paprsky slunce se odrážely od ledu na stěnách kaňonu. Už brzy. Velitel karavany, který seděl na kozlíku prvního vozu, se ohlédl a jako obvykle se mračil. Taky je cítíš? Sledují nás. Měl jsi s sebou vzít víc mužů, Teromichu. Caim si sáhl pod vlněný plášť a uvolnil nože v pochvách. Před dvaceti sedmi dny opustili Gerakovu Skálu, poslední výběžek civilizace na jih od Jeleních hor. Karavana sestávala ze tří vozů plných zboží k prodeji, povětšinou výrobků z bronzu, a sedmi strážců na koních. Aemon s Drayem jeli asi uprostřed a hovořili spolu. Tedy spíše se hádali. Malig byl vpředu a přes široká ramena měl přehozenou medvědí kůži. Caim se hrbil v plášti a litoval, že si na sebe nevzal něco teplejšího. Už v Eregotu byla velká zima, jak ale postupovali dál na sever, byla stále horší. I v rukavicích sotva cítil špičky prstů. A dny se krátily. Najednou se narovnal v sedle grošovaného valacha, vzadu na krku totiž ucítil mrazivé pohlazení, jeho původcem však nebyla Kit. Stín mu odhalil šest snědých mužů v kabátech z jelenice schovaných za skalním výběžkem. Jiný stín se mu otřel o kotník a ukázal mu sedm podobně oděných mužů, kteří vyrazili zpod převisu. Caim pomalu vydechl. Očekával, že útok zahájí salvou šípů nebo lavinou kamení. Místo toho se odvážně blížili pěšky, běželi v podřepu a v rukou drželi dlouhé nože, které ve skomírajícím světle připomínaly stříbrné jazyky. Povědomé nože. Caim poslal stíny na stráž. Kde byla Kit? Od minulé noci ji neviděl. Neměl ale čas uvažovat o tom, kam se poděla, protože průsmykem se rozlehl hlasitý jekot, načež se před i za karavanou vyrojili bandité. Bylo jich jenom třináct, Sueti ale prosluli násilnickou povahou. Nic nepředstírali. Vozkovi na kozlíku prvního vozu se do krku zabodl nůž. Muž spadl na zem, ještě než stačil zabrzdit. Vůz jel dál a koně ržáli, Teromichovi se ale podařilo seskočit. Zezadu se k němu přiřítil Suet – snědý mladík s hladkými tvářemi a světle modrýma očima – než ale mohl velitele karavany zabít, musel uskočit před oštěpem. Aemon vjel na koni mezi ně, aby se Teromich mohl odklidit do bezpečí. Potom dorazil zbytek strážců. Tři ozbrojenci vypadali jako nemotorní, přerostlí farmářští synci, kteří se rozhodli, že mávat mečem bude zajímavější než kydat hnůj. Dva z nich ihned padli.