Jiří Žáček: Strážce majáku

Popis produktu

Anotace: Každý spisovatel je osamělý jako strážce majáku na konci světa. Strážcem majáku se Jiří Žáček stává na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu nápadů, poznámek, připomínek, námitek a protimluvů. Svět před ním leží jako na dlani, krásný, tajemný a nepředvídatelný. Ve svém majáku píše fejetony, aforismy a básně, zapisuje své myšlenky a vyznání. Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o naše peníze, o naši svobodu i duši. Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní stabilitu až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili. Přesto je Jiří Žáček přesvědčen, že tady na Zemi je stále dobré místo k narození, a proto svůj maják neopustí. Svět se mění, ale lidé mají pořád dvě oči a dvě uši, jedno srdce a jeden mozek, a cloumají jimi stejné pudy a vášně jako před padesáti tisíci lety. Může nás frustrovat, že homo sapiens je pořád ten starý lidoop s kyjem v ruce, ale není lepší být lidoop než robot? Vždyť i ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala a stala se z ní dezinformace. Zní to vědecky a důvěryhodně. Přitom co my lidé, kteří se tolik pyšníme rozumem, víme například o stromech? Žijí v jiném čase a myslí jinak. Stromy nás přežijí, protože potřebují tak málo: slunce, vodu, trochu živin. Můžeme je vykácet, ale za pár let z jejich semen ukrytých ve všemožných skulinách vyrostou jejich potomci, prorostou a roztrhají náš betonový svět. Ony nás nepotřebují, my je ano. Stromy jsou nekonečně trpělivé, ale až pochopí, že jsme jejich nepřátelé, Pánbůh nás opatruj! Každý spisovatel je osamělý jako strážce majáku. Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy a básně - celou knihu o světě, který by měl pro člověka zůstat dobrým místem k narození i ve třetím tisíciletí. Přestože řada myšlenek a poznámek zaujme lehkostí a vtipem, je zřejmé, že básník je tvořil obtížně, na alchymistický způsob, jako když se hledá elixír života. Strážce majáku je knížka po všech stránkách neobvyklá, a pokud někomu připadne trochu mentorská, je to klam. Jiří Žáček vyznává přirozený, nikoliv naučený humor, proto nemá potřebu vážné věci zlehčovat a dělat si z nich legraci. Přitom humoru a satiry je v knize dost, někdy ovšem autor nemůže zatloukat skobu pointy do skály, po které šplhá. Jeho vnímavé smysly zredukovaly prožitky a představy na podstatné otázky. Doufání a zoufání filozofie přemáhá zdravý rozum a čí