Anotace: Ve všech koutech Říší se prohlubují stíny. Na muže, který přijal svou vnitřní temnotu, už sluneční paprsky nedopadají. Temná strana dne zastihne Erevise Calea tak daleko na cestě pryč od jeho lidskosti, že už se možná jako člověk nikdy nevrátí. Konec konců, být Vyvoleným boha Masky je spíš prokletí než požehnání... Ukázka z textu Ssessimytha obestírala temnota hlubiny. Hladily ho mocné proudy, které plynuly přes jeho nateklé, rozbolavělé tělo. Lenivě si vzpomněl, že kdysi, v dávné minulosti, v těch proudech plaval a lovil. Vše živé na míle daleko před ním tehdy strachy prchalo. Ale dnes už ne. Neopustil dno už celá staletí. Od chvíle, kdy nalezl Zdroj, se téměř vůbec nepohnul. Plačtivé volání stoupající z hlubin poprvé dolehlo k Ssessimythovým uším před dávnými věky. Lákalo ho k sobě až na hluboké mořské dno, k patě potopeného útesu, kde se kupily rozvaliny. I ten jediný slabý pulz – stěží patrný kontakt s jeho vědomím – stačil, aby vybudil Ssessimythovu mysl a příjemně mu rozechvěl celé tělo. Ssessimyth se volání okamžitě poddal. Nadšeně se vydal vodou dolů do temnoty, kde začal bez váhání bourat pozůstatky zničeného města, vyvaloval balvany, kácel sloupy, shazoval budovy a čeřil bahno, až nakonec… Nalezl, co hledal. Spočívalo to pod vrstvou usazenin, uprostřed trosek starobylého města, v němž to kdysi dávno vzniklo. Leželo to hluboko, částečně začleněné do pevného podloží skalnatého mořského dna. Třpytivé plošky té věci Ssessimytha uchvátily. Jejich měkká, oranžová záře byla tím jediným, co osvětlovalo hlubinu, a hypnotický hlas Zdroje zase tím jediným, co přineslo osvícení Ssessimythově duši. Natáhl dvě chapadla, aby se toho dotkl, a už první kontakt ho navždy změnil. Okolní svět se pro něj stal téměř okamžitě zastřeným a nepodstatným, zatímco svět jeho mysli a mysli Zdroje – jejich společné mysli – pro něho najednou začal představovat celý vesmír. Zdroj po nějakém čase umlkl a volání do okolního světa už se neozývalo. Ssessimyth všechny nářky pohlcoval, dokud se Zdroj nepodvolil a neupadl do bezmocné, ospalé dřímoty. Nyní už promlouval pouze k Ssessimythovi, a ten měl celý vesmír Zdroje jen pro sebe. Skutečný svět vnímal Ssessimyth pouze vzdáleně. Cítil, jak na něm a všude kolem něj leží zbořené chrámy, obchody, akademie, sloupy a poničené sochy. Hromady kamenných trosek ho tížily, ale on se do nich v průběhu let zavrtával stále hlouběji, aby se ke Zdroji dostal co nejblíže. Ležel u samotných kořenů zdevastovaného města. Lidé, kteří ho kdysi vystavěli, byli dávno mrtví, zahubení vinou pošetilosti nejmocnějšího z nich. Když je Zdroj začal volat, nikdo už tu nebyl, nikdo ho neslyšel. Nikdo kromě Ssessimytha. Město se stalo jejich hřbitovem a Ssessimythovým rájem. Nehybně ležel v objetí rozvalin, v samém středu stvoření. Panovalo tu ticho a tma. Spolu se Zdrojem tvořil jednotu. Byl to stav, na kterém nechtěl nic měnit. Ležel v bahně, nasával, co mu Zdroj nabízel, a byl spokojený. V okolních tunelech vnímal pohyb svých přisluhovačů. Nale