S cestou Jiřiny Zemanové se ta moje potkala několikrát. Vzpomínám na první setkání. Bydlela tehdy se svým tehdejším manželem Mirkem Taubelem v přízemním domku v Brandýse nad Orlicí. Hodně tehdy malovala. Nemohl jsem si nevšimnout několika jejích autoportrétů visících na zdech. Myslím, že tehdy nemalovala nic jiného než sebe. Měl jsem pocit, že jde o jakousi formu zápasu s vlastním nitrem. A zároveň o bitvu, kterou nelze vyhrát. Její zjevná bojovnost ale dávala tušit, že ani prohrát. Vedle malířského náčiní měla po ruce ještě jednu zbraň: poezii. Znovu jsem se s ní setkal po letech, když v jejím novém a prostornějším bytě na brandýsském náměstí zkoušela skupina Bílé světlo, v níž jsem tehdy fungoval jako baskytarista. V té době už žila s někdejším bubeníkem Plastiků Pavlem Zemanem, za nějž se později vdala a do budoucích let přijala i jeho příjmení. V jedné místnosti (tuším, že to byla původně ložnice) zkoušeli Plastici Pašije a v druhé my. Bílé světlo ale bylo v té době bohužel už v takovém stádiu stadiu rozkladu, že netrvalo dlouho a rozsypalo se nadobro. Z Jiřiny tehdy padala jedna báseň za druhou, já v té době také psal „texty bez hudby“. Tím se naše přátelství prohloubilo. Nešlo tehdy jen o setkání ale spíš o „protkání“. I to ale vydrželo jen několik měsíců.Jiřininu poezii zhudebnilo několik muzikantů: Láďa Plíva a Jirka Lorenc z Bílého světla a později i Mejla Hlavsa pro kapelu Půlnoc. Já pak několik jejích textů pro skupiny Prostor a později pro Oboroh. Kromě dvou krátkých návštěv v Táboře, kam se Jiřina z Brandýsa odstěhovala, jsme o sebe dlouhá léta nezavadili. K mírnému navázání kontaktů došlo až poté, co Bílé světlo zažívalo jeden z pokusů o resuscitaci ve Vraclavi u Vysokého Mýta. Pavel „Eman“ Zeman vylovil tehdy ze své paměti jeden Jiřinin text s tím, že ho budeme se Světlem hrát. Nakonec jsem po několika marných pokusech o skupinové zhudebnění a následném rozpadu (kolikátém už … ) kapely text opatřil muzikou a aranží sám a skladu jsme pod názvem Přání nahráli s Oborohem na album Když věčnost navštívila čas. Oboroh měl v té době, tj. asi před dvěma lety, za sebou už, tuším, jedenáct alb a k tomu já dvě sólová. S výjimkou tří alb Žalmů jsem byl autorem většiny textů. Zhudebnění Jiřininy básně mě přivedlo na myšlenku zkusit zhudebnit jejích textů víc. Jiřina mi tedy poslala svou zatím poslední sbírku nazvanou Studny samoty. Zaujalo mě v ní hned několik básní a už ve chvíli, kdy jsem je četl, mi ke slovům naskakovala melodie. Bylo mi jasné, že cesta mnou zhudebněného cyklu básní nevede k Oborohu, ale že bude nutné je zpracovat v jiné sestavě už proto, že jsem se rozhodl napsat hudbu do posledního tónu a posledního cinknutí na činel do partitury a nastudovat ji vlastně stejným způsobem jako hudbu klasickou. Původní myšlenka bylo nejjednodušší rockové trio (basa, bicí, kytara – a samozřejmě zpěv), s nímž jsme báseň Dal se do pohybu prezentovali na 31. výročí Oborohu. Později přibylo i violoncello. Skupinu jsem pojmenoval po názvu zmíněné Jiřininy sbírky Studny samoty. Za rok a půl máme za sebou osm koncertů a nahrání alba stejného názvu ve studiu Indies v Brně pro vydavatelství Indies – Happy Trails. Vyjít by mělo během podzimu. „Křest“ s kmotrem Františkem „Čuňasem“ Stárkem je plánován na poslední lednovou sobotu v rámci večera k 33. narozeninám Oborohu ve Společenském centru v Rychnově nad Kněžnou.Slávek Klecandr Skladby: 1/ Zavřu oči 2:45 2/ A tak se houpají 2:22 3/ Být připoutaný 3:14 4/ Cestu svou popiš mi 1:46 5/ Dal se d