Chytré, ale zároveň chytlavé písně podpořené skvělými vokály řadí kapelu mezi špičku naší folk rockové scény. Jarret se i na nové nahrávce prezentuje nápaditými texty, živým projevem a muzikantskou vytříbeností. Producent Peter Binder dokazal tyto atributy vyvážit a na pátém studiovém albu s hravým a všeříkajícím názvem Soulásky & Samolásky, a podpořit punc vyjímečnosti Jarretu v současném folkrocku. Nové album liberecké folkrockové stálice může znamenat také začátek nové etapy kapely. Soulásky & Samolásky jsou totiž prvním albem, kde se Jarret neopírá o tvorbu svého dvorního autora Bohouše Vašáka. Zakládající člen Jarretu, Marek Štulír, podhaluje motto nové nahrávky. „Když jsme připravili písně co budeme nahrávat, tak se nám vybavila slova jednoho nejmenovaného klasika a bylo jasné, že to je motto naší nové desky - Znám jen tři druhy písní. Jak on ji má rád, ale ona ho nechce. Ona ho má ráda, ale on ji nechce. Anebo o pití.“ Právě tento citát si při poslechu Soulásek & Samolásek můžete vybavit mnohokrát. Niterné zpovědi o samotě a stesku, o nešťastných láskách, či o šťastných láskách s nešťastným koncem, tvoří podstatnou obsahovou část nového alba (a jedna skladba o pití zazní rovněž). Jarret však i tuto tématiku dokáže ve svých písních podat až s ironickou syrovostí a jindy zase s nadhledem a lehkostí, a tak při poslechu alba nevzniká tísnivá atmosféra. Baladu střídá reggae, po blues přijde rock a prostor dostane i disko. Fúze mezi žánry, to je další z tradičních poznávacích znaků skupiny Jarret. Stejně jako předchozí alba „Za Hrany“ a „Vztahem zapni“ jsou také Soulásky & Samolásky i přes žánrový crossover velmi konzistentní a Jarret zde zůstává Jarretem. Autorsky je album tvořeno písněmi spřátelených muzikantů, kteří kapele v posledních dvaceti letech zůstávali nablízku. Nová svoboda dala autorskou příležitost i Hance Skřivánkové, která svou písní Sexynimrod rozčeřila hegemonii mužského úhlu pohledu na albu. Břitce úsměvný text o stárnoucím milovníkovi mnohé muže vyděsí hned dvakrát. Poprvé se leknou, zda ta píseň není právě o nich, a podruhé, jestli to nedej bože není pravda. Na albu dále zazní bluesovými kluby vonící písně z autorské dílny pánu Ivana Jechy a Michala Krtičky (Poslední vlak, Stokilová dáma, Ulice). Podruhé Jarret sáhnul také do sbírek poezie Jana Skácela, aby z nich vybral nádhernou báseň Andělé. Dvě rozverné písně od Pavla Havlíka rozjasňují album a vytrhávají možná i Jarret samotný z představy o milé a ukázněné kapele. (Ve sklepě, Song lodního kuchaře) a Jakub Noha dodává svými texty i takto mnohovrstevnaté kapele nový rozměr a hudba nutí Jarrety k dalšímu žánrovému úkroku. (Queen & Jack, Připomínáš déšť) Asi nejblíže dosavadní „jarretí tvorbě“ tak zůstávají písně Martina Kadlece, které dávají prostor především Hance Skřivánkové, jejíž zpěv oběma skladbám (K čertu, Prohrávám) dominuje. Po zvukové stránce snese nové album Jarretu znovu ta nepřísnější srovnání a to i přesto, že se studiová úprava nijak výrazně neliší od živé produkce kapely. Přístup hudebního režiséra Petera Bindera ještě více umocňuje osobitý projev kapely. Vzniká tak dynamické album, kde se hudebníci nebojí tichých a intimních momentů, stejně jako intenzivní syrovosti a gradace. Hutná rytmická sekce bubeníka Tomáše Pialy a basáka Marka Štulíra, party elektrických i akustických kytar Michala Kadlece a klavír Daniela Hutaře, vytváří pe