Mladičká Jana je na prahu dospělosti. Neutěšené zázemí ji vehnalo do rozhodnutí, aby co nejdříve opustila domov a rodiče. Náhodou se seznamuje s hezkým Karlem. Přitahuje ji svým vzhledem a sebevědomím. Má na věci jasné názory, s ničím se nepáře. Janě trochu vadí, že jde na všechno moc rychle. Sama nemá kdy, aby si vychutnala krásné chvíle zamilovanosti a intimní blízkosti. Přichází do jiného stavu. Kája rozhoduje, že Janu přestěhuje z Ostravy do Bělé, kde bydlí se svou matkou v rodinném domě. Vše se zdá být krásné. Porodí svému milému dítě a budou si spokojeně žít. Reálný život s Kájou však Janě velmi rychle strhává růžové brýle... Máme pro Vás malou ochutnávku Jana začala upadat do apatie. Přestávalo ji zajímat dění kolem. Máma s tátou se mohli přetrhnout, aby ji z toho stavu dostali, nic však nepomáhalo. Ji samotnou objalo vědomí, že jí někdo vzal dítě. Jí, matce! Všechno ztratilo smysl. Svému pokojíku se od chvíle, co se dověděla, že Petřička zůstává v Bělé, vyhýbala. Chodila tam, jen když musela do skříně pro oblečení. Vběhla dovnitř, popadla, co potřebovala, a pryč. Vyprané a vyžehlené prádlo tam nosila ukládat máma. Nijak na Janu netlačila. Věděla, že jí drásá srdce pohled na tapety s dětskými motivy, postýlka, oblečky pro dceru. Všechno, za čím se tak štvali, bylo k ničemu. Sociální pracovnice řekla-pěkné-a to bylo všechno. Nikdo jim nepomohl. Vánoce byly v téhle rodině nejkrutější, jaké kdy zažili. Říká se, že jsou to svátky klidu a míru. Na Štědrý den, před polednem, přijelo do Bělé u Ostravy osobní auto. Jana a její rodiče. Z kufru vytáhli dvě napěchované tašky a šli k brance. Asi jsou doma. Chodník k domu byl suchý. Někdo odmetl čerstvě napadaný sníh. Jana práskla rukou na zvonek. Přitlačila dlaň a držela. Na Káju musí šokem, jinak tady budou mrznout do večera. Zvonek držela dvě, tři minuty. Slyšeli zřetelně, jak uvnitř domu zvoní. Najednou drnčení ustalo. Jana tlačítko drtila dále, ale v domě už nezvonil. "Jestli nevylezeš, ty sketo, přelezu plot," zakřičela Jana bojovně k oknům. Zabralo to. Ven vyšel Kája. "Co chcete? Vypadněte odtud. Musel jsem odpojit zvonek, protože budíte moji dceru. Táhněte odtud. Dárky můžete uložit támhle," ukázal rukou k popelnicím. "Ty hajzle, ukaž mi moje dítě, nebo zavolám policii. Řeknu jim, že jsi jí něco udělal." Jana byla na pokraji zhroucení. Je deset metrů od své dcery a nemůže si ji vzít do náruče. Karel se zamyslel. Vešel do domu, s někým mluvil. S kým asi, samozřejmě s matkou. S Petřičkou v náruči vyšel ven. Popošel pár kroků k brance. "Stačí?" řekl zlostně. "Je v pořádku, ale za chvíli asi nebude, protože se díky vám může nachladit." "To nemáte v sobě trochu slušnosti, abyste nás pozval dále?" vystartoval táta, který se dosud držel na uzdě. Už to v něm začínalo vařit. "Máte soudem nařízenu povinnost umožnit Janě styk s dcerou. Chcete se dostat do problémů?" Tata burácel, že ho musela slyšet půlka vesnice. Bylo mu to jedno. Konečná brečela do kapesníku, Janě přimrzávaly prsty k ocelové výplni plot