Orchestr Václava Hybše oslavil letos 60 let od svého založení. Otec-zakladatel Václav Hybš pro tento rok osobně vybral 40 nejlepších nahrávek celé kariéry. Album je doplněno o rozsaáhlý booklet s průvodním textem z pera Miloše Skalky: Žijeme v době, kdy je za legendu označován kdekdo. Jinak řečeno, slůvko „legenda” se silně nadužívá, ale jsou výjimky, kde stále ještě neztrácí svůj původní význam a platí beze zbytku. Takovou legendou je nepochybně dirigent, aranžér, trumpetista a občasný skladatel Václav Hybš. Pochází z Police nad Metují nedaleko Náchoda (pozor, ne z Poličky, na tu záměnu je alergický), kde se narodil coby Blíženec 3. června 1935 a na své rodné městečko je jaksepatří hrdý. Jeho dědeček i tatínek byli kapelníky dechovky a malý Vašík už v sedmi letech bubnoval v tátově orchestru. V deseti se začal učit hrát na trumpetu a v roce 1955 absolvoval na pražské konzervatoři, kde se stala trubka jeho hlavním studijním oborem. Už v té době příležitostně hrál v různých kapelách, nejčastěji v orchestrech Ladislava Bezubky a Zdeňka Bartáka. Poté, co absolvoval dva roky základní vojenské služby (ví vůbec dnešní mladá generace, co to bylo?) působil jako trumpetista v orchestrech Kamila Hály a Josefa Posledního, kdy už také začal psát svá první aranžmá. V letech 1960 až 1969 byl Václav Hybš jako třetí trumpetista (vedle Jiřího Jelínka a Richarda Kubernáta) členem nově vzniklého Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který založil a vedl dirigent, skladatel, aranžér, klarinetista a saxofonista Karel Krautgartner. Pro tento orchestr Václav Hybš zaranžoval třeba skladbu Glory pro film Kdyby tisíc klarinetů, nebo Mrholí). Pod rozhlasovou kapelu tehdy spadala i hudební produkce pražského Divadla Rokoko, pro které Václav Hybš sestavil šestičlenný divadelní orchestr, ve kterém působili především jeho kolegové z rozhlasové kapely. V Rokoku pak se svými muzikanty a ve vlastních aranžích nastudoval hudbu k hezké řádce inscenaci, namátkou uvádím Baladu z hadrů, Listy důvěrné, Osm lásek Waldemara Matušky a Filosofskou historii. Současně dostal nabídku z rozhlasu, aby sestavil studiový soubor, který by nahrával vděčné melodie v zajímavých a objevných instrumentacích, což byl úkol pro Václava Hybše jako dělaný. Už první nahrávky nového tělese zaujaly svou instrumentální vynalézavostí a objevnou zvukovou barevností (mj. Bruslaři, Pochod hlasatelů, Zlato a stříbro). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Václav Hybš „osamostatnil” a postavil se jako dirigent a aranžér do čela orchestru, který doprovázel Waldemara Matušku, pro kterého vytvořil bohatý repertoár poskládaný z atraktivních skladeb. Připomeňme alespoň album Waldemar zpívá písně z celého světa (1971), kde hledal a současně nacházel nezvyklé hudební kombinace. Hlavní roli svěřil jako aranžér žesťové sekci, kterou doplnil pouze jedním saxofonem, často využíval vokální sbor, stejně jako pro taneční hudbu méně obvyklé a do té doby nepoužívané nástroje (lesní roh, harfa). Ve spolupráci s Waldemarem Matuškou nahrál na desky mnoho nápaditých úprav původně lidových melodií pocházejících z českého, anglického i amerického folklóru. Pro mnohé z posluchačů je pěvecká éra Waldemara Matušky neodmyslitelně spjatá s Hybšovým orchestrem a je současně považována za jeho éru nejúspěšnější, pomineme-li Matuškovy hvězdné semaforské začátky. V polovině sedmdesátých let Václav Hybš svůj orchestr rozšířil, začal běžně používat čtyři trumpety, čtyři trombony, dva lesní rohy, tubu, flétnu či pikolu, to vš