Graham McNeill: Já, Mengsk

Popis produktu

Šedesát tisíc světelných let od Země se Koprulský sektor zmítá v tyranském sevření zkorumpované Terranské konfederace, která ovládá soukromí a životy všech svých obyvatel.. Jeden muž se však zkaženému impériu odváží postavit a přísahá, že ho srazí na kolena. Je jím Arcturus Mengsk – geniální propagandista, taktik a bojovník za svobodu. Do Arcturova srdce zaselo sémě vzpoury obludné krveprolití, není však prvním Mengskem, který se vzepřel útlaku. Než Arcturus dospěl v muže, jeho otec, Angus Mengsk, také vzdoroval Konfederaci a snažil se ukončit její brutální vládu. Osud rodiny Mengsků je již dlouho provázán s Konfederací a Koprulským sektorem, ale co čeká její příští generaci v novém impériu, které povstalo z popela svého předchůdce, a s mimozemšťany, které ohrožují samotnou existenci lidstva? Ukázka z textu Arcturus sledoval Felda, jak mizí ve dveřích, a chvíli mu trvalo, než k němu pronikl význam slov šéfa bezpečnosti. Narušitelé? Tady? Arcturus si teď přál, aby ho nikdy nenapadlo osobně zkoušet zabezpečení domu svého otce, náhle mu to připadalo hloupé a dětinsky impulzivní. V patách té myšlenky dorazila další, že jeho rodina je ve skutečném nebezpečí, a on v břiše ucítil horký chuchvalec strachu. Emoce rychle potlačil a v rozporu s Feldovými instrukcemi vyběhl z pokoje na chodbu. V domě se rozzářila světla a ozývaly se křičící hlasy strážných, kteří se hnali na své pozice. Arcturus zabouchl dveře a náhle ho na místě přimrazila nerozhodnost. Chodbou zahřmělo hlasité prásknutí pistole a ten zvuk ho zburcoval k pohybu. Pokračoval dál chodbou a prudce se zastavil před dveřmi ověšenými papírovými květinami a kresbami poníků. Barevná písmena oznamovala, že to je „Dorotčin pokoj“. Arcturus na dveře zatlačil a otevřel je. Svítilo se tu a on se zarazil, když na posteli uviděl sedět svoji čtyřletou sestru, dlouhé kudrnaté vlasy se jí ježily kolem ramen, ospale si protírala oči. Vedle ní seděla mladá dívka přibližně Arcturova věku, její vlasy zářily jako med a tvář měla stejně překrásnou jako překvapenou. „Kdo jsi?“ chtěla vědět dívka, ochranářsky při tom objala Dorothy. „Mohl bych se ptát na tu samou zatracenou věc,“ sykl Arcturus. „Co děláš v pokoji mé sestry?“ „Jsem Juliana Pasteurová,“ představila se dívka. „Dorothy mě požádala, abych tu zůstala a přečetla jí pohádku. Asi jsme musely obě usnout. Ty musíš být Arcturus, ale co se tu děje? To byl výstřel?“ „Ano, a ohledně toho, co se tu děje, si nejsem moc jistý.“ Arcturus přispěchal k posteli. „Myslím, že na nás asi útočí.“ „Útočí? Kdo?“ Arcturus otázku ignoroval a poklekl u postele. „Dot ,“ řekl, mluvil klidně, když sestru oslovil její přezdívkou. „Musíš vstát.“ Při zvuku Arcturova hlasu Dorothy vzhlédla a jeho naplnil vztek, když v jejích očích zahlédl slzy. Arcturovi pramálo záleželo na otci a jeho obchodech, ale na sestře lpěl. Její úsměv dokázal obměkčit i nejtvrdší srdce, dokonce ani Angus mu nedokázal odolat a plnil každé její přání. „Kam jdeme?“ zeptala se ospalým hlasem Dorothy. Než mohl Arctur