Adam T. Blahosz: Příběh zděšeného muže

Popis produktu

Největším omylem A. T. bylo, že všechny absurdity, které se mu v životě přihodily, považoval za něco nesrozumitelného a tajného. Teprve když začal brát svůj život s nadhledem a ironicky, zbavil se svého zděšení. Vypráví o tom s černým humorem, jako by žongloval s magickými bublinami. Hrdina příběhu hledá svoji identitu unikající v proměnách emocí a pod tlakem událostí, které zasahují do jeho života. Už od dětství ho občas straší, že vše se jakoby opakuje. Jaké šance mají dnes city mužů? A co o nich vědí ženy hrnoucí se kupředu? Vyměňují si role s muži a štěstí a lásku nepostrádají. Před cílem však ztrácejí půdu pod nohama a nemohou na něj dosáhnout. A podobně vnímá svůj život A. T. Když má na dosah vzorec svého štěstí, začne tápat, co do vzorce dosadit. Tímto způsobem se vyrovnával s dětstvím, láskou, rodičovstvím i společností, ve které žije, a s odstupem mu každá kapitola vlastního životopisu připadala jako komedie. V jeho vyprávění jsou samá překvapení. Za drsnými slovy se skrývá citlivá duše, za cynickým pohledem na ženy vězí touha po opravdové lásce, za intelektuálním odcizením je potřeba sounáležitosti s přáteli, partnerkou, potomky. Přes internet to ale trvale nefunguje. Kam jsme se jako lidé dostali, když se před námi konečně otevřela tolik očekávaná svoboda? Žijeme v digitálně splašeném světě a vůbec si nerozumíme. A. T. hledá důvěryhodné opěrné body komunikace i původní význam slov, a tím se čtenářům vryje do paměti a vstoupí jim svým příběhem do srdce.

Jako dítě jsem byl pěkný podvodník. Na svou obranu musím uvést, že to nebylo ze zlé vůle. Byl jsem slaboučký, poslední a nechtěné dítě v rodině. Antikoncepce neexistovala. V interrupční komisi, která mohla rozhodnout o mém bytí či nebytí, zasedaly vypasené příšery s jasným stranickým zadáním: zajistit další budovatele a obránce vlasti. Mně zachránily život, jejich existence mě poslala do tohoto slzavého údolí. Máma, která už měla další tři děti, se s nimi raději ani neutkala.

Ve třídě jsem byl nejmenší, takový věčně vyplašený týpek. Oč hůře jsem na tom byl fyzicky, o to větší jsem obdržel porci daru, s nímž jsem si nevěděl rady. Šlo o jakousi přebytečnou vnímavost k okolí, nadměrnou citlivost. Nechtěně jsem pozoroval utrpení a vnímal trpící.

— Pámbu vždycky někde přidá a jinde ubere, říkala moje babička. Jisté radary se mi neúnavně otáčely v hlavě. Zaznamenával jsem každý šelest bolesti široko daleko. Každý výkřik. Ve dne i v noci. Často jsem kvůli tomu špatně spal a ráno měl pod očima velké olympijské kruhy. V mém drobném dívčím obličeji působily nepatřičně  stejně jako kupředu vystrčený nos.

— Máš dlouhé řasy, říkala mi maminka. — A hluboké oči, holky po tobě budou šílet. 

To se časem ukázalo jako celkem oprávněný odhad. Ale můj obličej byl nevyvážený. V horní polovině mohl působit podmanivě, ale v dolní každopádně slabošsky. Měl jsem příliš křehkou spodní čelist, zřejmý doklad nedostatku sebedůvěry. Teprve později vnesl zlomený chobot