Jan Koubek: Matky

Popis produktu

Publikace: Matky - Jan Koubek. Vypravěč příběhu je jako Charon, převozník mrtvých. Celý svůj život strávil ve vrátnici nemocnice. Kolem něj postupují nejen dějiny, ale i řada žen, které řeší svůj problém: mají, anebo naopak nemají děti. Prozaický debut mladého českého autora.Ukázka z textuPřívěsek na klíče patří doktorce Rosenthalové. Jsou to nůžky, maličké stříbrné nůžky, jejichž břity jsou spojené šroubkem natolik titěrným, že se do závitu musel upevnit špičkou jehly nebo pinzetou. Doktorce Rosenthalové připomínají to, od čeho se odstřihla, a také vlasy, o které přišla, když ji odvezli do koncentráku; dlouhé rusé vlasy, které jí ostatní ženy záviděly a na které si dobře vzpomínám, protože v obecné škole sedávala doktorka Rosenthalová přede mnou, tehdy ještě Věra, Věra Mossesová. Když jsem se jako kluk díval na Věrčiny vlasy, ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane doktorkou, ani to, že jednoho dne ji postaví na betonovou rampu a budou se rozhodovat, jestli ji nechají žít, nebo jestli ji promění v kouř, valící se z komína přímo k nebi. Věřiny vlasy zářily jako večerní slunce, jako střecha na kostelní věži, opláštěná mědí, a všichni mí spolužáci se toužili těch vlasů dotýkat, mnout je v prstech nebo je líbat, jenom já ne; mně se ty vlasy zdály posvátné.Myslím na prázdný dům, který před několika lety dostala zpět, horní patro je cítit rodinným životem neznámých lidí a v přízemí zůstaly stopy zrušené mateřské školky; malá lehátka, zapomenuté přezůvky, věšáky označené obrázky. Věra, opuštěná a vyprázdněná podobně jako někdejší otcova vila, prochází zničenými pokoji, luští nápisy vyryté v omítce, pláče nad rozklíženými okenními rámy. Není tu nic, co by dávalo jejímu životu smysl, ona sama je stará a nepotřebná. Něco se pokazilo, tehdy, když společně s ostatními nastupovala do transportu, který mířil do Terezína, a posléze do Osvětimi; tehdy, když opouštěla svou dceru a do matčiny náruče odkládala syna, aby mohla následovat vysokého, tmavovlasého důstojníka SS; tehdy, když uléhala na studené lůžko pod nemilosrdnou hlavici rentgenu. Copak by mohla ještě něco napravit? Kdesi jsem četl, že každému člověku se zdá jeho vlastní život jedinečný a neopakovatelný, ale sám za sebe bych řekl, že život podobný tomu mému by mohlo žít tisíc dalších lidí. Přesto ho mám rád a líbí se mi; teď už to můžu říct, když mám většinu života za sebou. Je mi dvaaosmdesát a nechtěl bych, aby něco z mé minulosti bylo jinak, jsem spokojený se vším, co se mi stalo, má minulost mi patří, je součástí mého těla, mě samotného, a já si neumím představit, že bych na ni zanevřel. Dnes je poslední den v roce a poslední den tisíciletí; kdyby mi před lety někdo řekl, že se toho dožiju, nevěřil bych mu. Rok dva tisíce zní tak neuvěřitelně, že se mi tají dech a podklesávají mi kolena; copak je možné, aby ten, kdo se narodil ještě za rakouského mocnářství a zažil tramvaje tažené koňmi, vstoupil jen tak do nového milénia? Publikace: Matky - Jan Koubek. Jan KoubekODEON 2012, edice Česká řadaKnih