Náš tekutý moderní svět není - jako všechny tekutiny - schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění: móda, kterou se řídíme, i předměty, jimž věnujeme pozornost, věci, o nichž sníme a jichž se bojíme, věci, po nichž toužíme, a věci, které si ošklivíme, skutečnosti, které mají vzbuzovat naději, a ty, jichž se obáváme. A mění se rovněž podmínky nás obklopující, podmínky, v nichž si obstaráváme své živobytí a snažíme se v nich plánovat si svou budoucnost, podmínky, v nichž se s některými lidmi spojujeme a s některými zase rozpojujeme (nebo jsme od nich odpojováni). Příležitosti k většímu štěstí a hrozby bídy a utrpení k nám připlouvají nebo jen protékají kolem, přicházejí a odcházejí a mění místo, a většinou se to všechno děje příliš rychle a hbitě, než aby nám bylo dovoleno udělat něco smysluplného a účinného, nasměrovat je nebo přesměrovat, udržet je určitém směru, nebo jim předejít. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme „flexibilní“ a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale takovým způsobem, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé - takové jsou tyto dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu.