Tomáš Němec, Martin Fajkus: Společenstvo Pevnosti

Popis produktu

Reprezentativní výbor povídek, které se objevily v časopise Pevnost během prvních jedenácti let jeho existence.. Uvnitř této knihy na vás čekají příběhy takových vynikajících vypravěčů jako jsou Miroslav Žamboch, Juraj Červenák, Petra Neomillnerová, Vladimír Šlechta či Jiří Walker Procházka. A to je jen pár jmen z plejády autorů, kteří v Pevnosti zanechali nesmazatelný otisk, a jimž naopak časopis přirostl k srdci. A to přestože se většina z nich snaží tvářit jako světem protřelí drsňáci… Neváhejte tedy přijmout pozvánku na šílenou jízdu po světech české fantastiky, při níž budete mít jedinečnou možnost seznámit se s neohroženými hrdiny, kteří nosí meče proklatě nízko u pasu, stejně jako s borci oblečenými v kůži a s nechutně velkými bouchačkami v holstrech, či s ženami, o jejichž vnadách se vám ani nesnilo. A to nepočítáme všemožné záporáky, bestie a démony, ze kterých by se strachy rozbrečel i Darth Vader. Ale vy se bát nemusíte. Máte totiž v rukou to nejlepší z Pevnosti! Ukázka z textu Údolí Dněpru halila mlha, na tohle období krátce před podzimní rovnodenností nezvykle hustá. Opar se líně zvedal z hladiny, přetékal přes kamenité břehy a měnil lesy kolem v království duchů. Věkovité hvozdy se mračily na řeku – ponuré, neprostupné, tajemné. Panovalo tu vznešené ticho. Náhle však z korun bříz a buků s vyplašeným skřehotáním vzlétlo hejno ptáků. Dosud zamlklým lesem zaznělo dunění. Jak se přibližovalo, jednotvárný zvuk se polámal a změnil se v jednotlivé údery. Pod tlukoucími kopyty zapraskaly lámané větve. Pak houštiny prudce rozrazilo košaté paroží. Statný jelen při doskoku hlasitě zafuněl a klopýtl, ale neupadl, napřímil se a cválal dál. Za ním se z porostu vyřítilo půl tuctu laní.  Běžely o život. „Podívej, Thorgile,“ přitáhl Ilja Buruškovi stříbrem zdobenou uzdu. Varjag, už nějakou chvíli klimbající v sedle, téměř polekaně zvedl hlavu. Zastavili na nevysokém travnatém hřebenu a shlíželi na temný hvozd v údolí. „Co jako?“ zabručel Thorgil, mžouraje do kalného světla pozdního odpoledne. Ilja se ušklíbl. „Koukni se pořádně.“  „Zírám jako křesťan na Perunova ptáka, ale vidím jen les. Tak jako včera, tak jako předevčírem, tak jako už po dobrých pět dnů.“ „Ta mlha,“ kývl Muromec zlatým strništěm pokrytou bradou, „určitě stoupá od řeky.“ „Ach. Ano.“ Seveřanův zasmušilý obličej se konečně rozjasnil. „Takže Dněpr už musí být blízko. Díky vám, bohové Asgardu! Nic proti tvé společnosti, Muromče, ale trmácení se touhle liduprázdnou, nehostinnou divočinou jen po tvém boku mám tak akorát. Chci zase slyšet lidské hlasy, nejlépe ženské a slastně sténající. A třískot číší a korbelů a veselý popěvek!“ „Říkej mi o tom,“ povzdychl si Ilja a pobídl koně. „Snad se brzy dočkáme. Už jsme nepochybně na území Krivičů a do Smolenska by to nemělo být daleko.“ Bohatýři sestupovali po mírném travnatém svahu, tu a tam ozdobeném naježeným borůvkovým keřem. V teplém počasí putovali jen v rubaškách a prostovlasí – bohatýrskou zbroj vezli spolu se zásobami na dvou nákladních