Sabine Bohlmann: Lžička plná cukru…

Popis produktu

Autor : Sabine Bohlmannová, Ty správné rady pro výchovu dětí jsou k nezaplacení a žádné nejsou takové, jaké dává Sabine Bohlmannová . Navrhuje nekřičet, nerozčilovat se, to co děti potřebují, je Lžička plná cukru . Sabine Bohlmannová je obyčejná máma malého Jakuba a ještě menší Pavlínky, při psaní knihy se inspirovala především vlastními zkušenostmi a zážitky svých přátel. Sama uvádí, že se pouze snažila dívat na různé věci z jiné perspektivy a nebála se experimentů. Pro výchovu je nejpodstatnější pochopit děti a dosáhnout svého raději hravým způsobem, než křikem a hrozbami. Rodiče ze zkušenosti vědí, že zákazy mnoho nedosáhnou. Někdy stačí složitě nepřemýšlet, ale prostě dítě zaskočit. „Jinou historkou mi přispěla moje kadeřnice, která léta pracovala jako au-pairka. Měla svěřence, jenž (jakmile se mu něco nelíbilo) sebou okamžitě mrskl na záda na chodník, vřískal jako pominutý a mlátil kolem rukama nohama. Ona zatím stála jako opařená uprostřed doposud liduprázdné ulice, kde se začaly srocovat davy lidí a ukazovaly si na ni. Milá zdatná au-pairka však měla pro strach uděláno, hbitě zalehla na ulici vedle rozběsněného raubíře a začala ječet a mlátit kolem sebe stejně jako on. Zabralo to okamžitě! Kluk zmlkl, jako když utne. S tím nepočítal a cítil se pěkně trapně. Pružně vyskočil na nohy, střelhbitě čapl vychovatelku za ruku a úprkem ji odtáhl pryč. Od té doby si už na podobné výstupy nechal zajít chuť, což zní utýraným rodičovským uším jako rajská hudba.“ V knize získáte mnoho dobrých rad a triků pro všední dny, jak řešit běžné trampoty, ale také nemoci nebo problémy s učením. Například nabízí 99 rad, jak odnaučit dítě na dudlík. Ukázka pěkné hry na deštivé odpoledne: „Když venku padají trakaře, otestujte, jaké je zapůjčit svůj hlas jiným lidem. Přiznávám, že mě to ukrutně baví, a také si tím vydělávám na živobytí. Dabuji totiž cizí herce a kreslené postavičky. Nejdůležitější je vybrat správný tón hlasu a dávat pozor, abyste začali mluvit, když vaše postava otevře ústa. A v ideálním případě skončili větu současně s ní. Na podobném principu si hrajeme i doma: A: Stojíme u okna a pozorujeme lidi, kteří si na ulici povídají. Protože jsou od nás daleko, nevíme, co přesně říkají, a tak mim „odečítáme" ze rtů. Takhle přijde třeba paní Otesánková k paní Šmakové a spustí: „Já mám takový hlad, že bych vás nejradši na místě spořádala." A paní Šmaková vstřícně odvětí „Jen žádné upejpání! Doporučuji kečup a majonézu. S tím chutnám naprosto výtečně!" B: Na vysokém stromě před naším domem sedávají hejna vran. Vypadá to, jako by tam sněmovala. Takže zalovte ve svém rejstříku hlasů pro ty řádně krákavé: „Pozorrr, pozorrr, obrrrovský vedraní kongrrres, musíme prrrobrrrat, jak vyzrrrát na hrrrdličky. To jsou ale trrrdla, starrrají se výhrrradně o cukrrrování." C: Zábavné je, když si u filmu nebo reklamy vypnete zvuk a namlouváte vlastní texty. Přiznávám, že to působí bláznivě a legračně. Ale legrace se bohužel ze života dospělých vytratila. Parodujte a přehánějte