Robert Jordan: Stín se šíří

Popis produktu

Rand al’Thor se prohlásil za Draka Znovuzrozeného a nyní musí naplnit proroctví, že ochrání svět před návratem Temného. Mezitím v síních Tar Valonu Aes Sedai odhalily agenty temnoty ve vlastních řadách a v Aielské pustině uchovává ukryté město tajemství určené pouze několika málo vyvoleným. Ve víru nejistoty, rozdmýchaném protichůdnými zájmy Aes Sedai, Aielů, bělokabátníků, Mořského národa, Seančanů a Zaprodanců, se Rand vydává do tajemného Rhuideanu hledat odpovědi, aby mohl naplnit svůj osud. Ukázka z textu Min měla širokou kapuci pláštěnky staženou hluboko do očí, takže měla tvář v jejím stínu. Přes teplý den byl její oděv dost lehký, aby nevyvolával poznámky, ne na ženě tak očividně stydlivé. A hodně lidí se stydělo, když přicházeli do Věže. Na Min teď nebylo nic, co by přitahovalo pozornost. Tmavé vlasy měla delší, než když byla ve Věži naposledy, byť jí stále nedosahovaly ani k ramenům, a šaty, modré až na úzké proužky bílé jaerekuzské krajky u krku a na zápěstí, by se hodily třeba pro dceru movitějšího sedláka, když si na cestu do Věže obleče sváteční šaty, tak jako ostatní ženy přicházející k širokému schodišti. Min aspoň doufala, že vypadá stejně. Musela přestat zírat na ostatní, aby se přesvědčila, zda snad nechodí či se nenesou nějak jinak. Zvládnu to, říkala si v duchu.  Rozhodně neurazila celou tu dálku, aby se teď obrátila. Šaty byly dobrým převlekem. Ti, kdo se na ni pamatovali z Věže, si vybavili mladou ženu s nakrátko ostříhanými vlasy, vždy v chlapeckém kabátci a spodcích, nikdy ne v šatech. Musel to být velmi dobrý převlek. Ohledně toho, co dělala, neměla na vybranou. Ne doopravdy.  Čím blíž byla Věži, tím stísněněji se cítila a tím pevněji svírala raneček, který si tiskla k hrudi. Měla tam svůj obvyklý oděv a dobré boty a všechny své věci. Jen koně nechala v hostinci kousek za náměstím. S trochou štěstí bude za pár hodin u valacha zpátky a pojede přes Ostreinský most na silnici k jihu.  Na jízdu na koni tak brzy se sice zrovna netěšila, ne po týdnech strávených bez oddechu v sedle, ale chtěla tohle místo opustit co nejdřív. Nikdy Bílou věž nepovažovala za pohostinnou, a právě teď jí připadala stejně hrozná jako věznice Temného v Šajol Ghúlu. Otřásla se a přála si, aby nebyla na Temného vůbec pomyslela. Ráda bych věděla, jestli si Moirain myslí, že přijdu jen proto, že mě o to požádala. Světlo mi pomoz, chovám se jako pěkná husa. Dělám hlouposti kvůli troubovi!  S nepříjemným pocitem vkročila na schody – každý byl dost hluboký, takže musela udělat dva kroky, aby se dostala k dalšímu stupni – a na rozdíl od většiny ostatních se nezastavila a ohromeně nezírala na vysokou světlou Věž. Chtěla to mít co nejdřív za sebou.  Velkou kulatou vstupní síň uvnitř téměř zcela obklopovaly arkády, ale prosebníci se tlačili uprostřed komnaty a tiskli se k sobě pod zploštělou kupolí. Světlý kámen na podlaze byl za celá staletí ošoupaný a vyleštěný bezpočtem nervózních nohou. Nikdo tu nemyslel na nic jiného, než kde je a proč. Sedlák s manželkou