Petr Šramota: Můj život mezi hvězdami

Popis produktu

Známý a oceňovaný architekt Petr Šramota, narozený roku 1937 v Praze a od třiceti let trvale usídlený v Nizozemí, si nezvolil název své autobiografie náhodou. Hvězdy jej totiž provázejí po celý plodný a naplno prožitý život. Při narození dostal do vínku hvězdu Davidovu, takže ani on neunikl coby malé dítě nacistickému teroru. Rudá hvězda, jež se neblaze rozzářila nad Československem nedlouho poté, taktéž nemohla nemít zhoubný vliv na celou rodinu (připomeňme, že jeho otec Jan založil známou reklamní agenturu Rapid, jíž mu komunisté "znárodnili"). Vzhledem k jeho kádrovému profilu i neskrývanému odporu k rudé diktatuře bylo obrovským štěstím, že mohl vystudovat architekturu, a jeho nesporný talent tak nepřišel vniveč. Službě v PTP se však nevyhnul a opuštění republiky - dobrodružně a nadvakrát - bylo jedinou šancí na normální život. Navzdory původním plánům zakotvil i se svou tehdejší manželkou v Rotterdamu, v jehož okolí bydlí dodnes, a během krátké doby se vypracoval mezi známé a uznávané nizozemské architekty. Po roce 1989 působí též v České republice a byl účastníkem zajímavých okamžiků, které utvářely naši současnou ekonomickou realitu. Petr Šramota je ovšem též vynikajícím pozorovatelem života a lidí kolem sebe, a tak nás zaujmou také jeho glosy o Nizozemcích i Češích, stejně jako o svobodném zednářství (další hvězdou obdařený fenomén) či architektuře. A aby byl obraz úplný, nechybí ani tři dcery - hvězdičky, stejně jako milovaná manželka Petra, jíž poeticky říká "podzimní hvězda", nebo oblíbená značka automobilů - jak jinak než s hvězdou ve znaku. Výsledkem je vtipná a čtivá sonda do duše úspěšného muže, který si nezadal s žádným režimem ani s polistopadovou ekonomickou mafií, avšak tuto knihu můžeme číst i jako kroniku posledních sedmdesáti let.

Po válce se u maminky projevila nedomykavost srdeční chlopně. Každý rychlejší pohyb jí činil potíže. Operace pacientů s touto diagnózou se tehdy ještě neprováděly. Léčba medikamenty a každoroční pobyt v poděbradských lázních, který jí byl díky perzekuci za války přiznán, byly odsouzeny k neúspěchu. Její stav se pomalu zhoršoval. Poslední léta života byla prakticky upoutána na lůžko a v roce 1957 zemřela ve věku padesáti šesti let. O jejím charakteru a přístupu k životu svědčí historka z jednoho jejího lázeňského pobytu v Poděbradech, která se odehrála někdy v první polovině padesátých let. Maminka hrála velmi ráda karty. Cokoli - kanastu, žolíky, bridž. Jednoho odpoledne zasedly ke stolu čtyři dámy k partičce bridže. Jednou z nich byla maminka, které bylo vždy zcela lhostejné, s kým má u karet tu čest. A tak při licitování glosovala kvalitu svých karet po svém - "jedna šance ? tout bez komunistů" (to jest "bez trumfů") nebo "tři komunisti", což v jejím slovníku znamenalo "tři červené" (to jest srdce). Vrchní sestra, která náhodou přihlížela, zbledla. Nevěděla, jak honem upozornit maminku na skutečnost, že jedna z hráček je sestrou ministra Václava Kopeckého, tehdy čísla dvě ve stran