Otomar Dvořák: Ďáblův klíč

Popis produktu

Zkušený autor historických románů Otomar Dvořák se podíval novýma očima na lidové pověsti, tradované v oblasti Českého krasu a Křivoklátské pahorkatiny. Na příběhu pasáčka Matěje, jenž podivnou souhrou náhod objeví ve skalách Kotýzu tajemný Ďáblův klíč, rozehrál mrazivý příběh na pomezí hororu a fantasy. Nebohý sirotek je od chvíle, kdy se zmocnil klíče, pronásledován temnými silami. Prchá před nimi krajinou, zdevastovanou po třicetileté válce, v níž znovu ožívají mytické bytosti, aby sváděly poutníky do záludných pastí. Cestou se k pasáčkovi přidá prostomyslný mnich, vracející se do kláštera s baňkou zázračné vody, a podivný, vychytralý student, jenž toho ví až příliš o magii a alchymii. Podaří se této nesourodé trojici uniknout nástrahám samotného pekla? Ani jeden z nich ovšem netuší, že největší hrůza na ně čeká teprve ve chvíli, kdy se jim bude zdát, že už jsou v bezpečí - za zdmi benediktinského kláštera Svatý Jan pod Skalou… Proti proudu času nás pak zavede povídka Syn řeky, která se odehrává nedaleko, ale o mnoho set let dříve. Ocitneme se poblíž posvátného Háje u řeky Vltavy, kde se moc pohanského obětiště pokusí zlomit fanatický křesťan. Bojovník za novou víru však netuší, že vítězstvím nad Služebníkem Velkého dubu a odseknutím Hromové větve zničí i svou minulost. A nejen minulost…

A pak to uviděl: šikmé sluneční paprsky ozářily místo, kde se puklina uzavírala jako čepele nůžek. Sbíhající se skalní stěny svým dotykem vytvořily klenbu v podobě lomeného gotického oblouku. Vzápětí ten obraz opět zmizel, neboť sluneční svit byl uhašen mračny, těhotnými bouří. Ve změti stínů by těžko někdo mohl tušit přítomnost skrytého otvoru; pasáček si však pamatoval směr.

Po delším úsilí se dostal až k ústí tajemné jeskyně. Obezřele nahlédl dovnitř: zdálo se mu, že v šeru rozeznává obrysy ovčího těla.

„Bělko, vydrž! Už jsem u tebe!“

Radost nad tím, že hrozba výprasku ztrácí svou neodvratnost, ho zcela ovládla. Zapomněl na strach, rychle se protáhl úzkým vchodem do těsné sluje – a zařval hrůzou!

O zadní stěnu se opíral fext. Stál tam, prkenně ztuhlý a na kost vysušený, s tváří hnědou jako staré dřevo, a strnulý pohled prázdných očních důlků upíral na příchozího.

Pasáček chtěl rychle utéct, ale nemohl ve svém rozčilení najít vstupní otvor, zoufale hmatal podél studené stěny a třesoucími se rty šeptal: „Ne… ne… nech mě… nesahej na mě…“ Pak si vzpomněl na mocnou snítku kapradí, která tak snadno zahnala obavy ze skalníka. Sevřel ji pevně v pěsti a odvážil se znovu na fexta podívat.

Nepohnul se. A proč by také měl? Je přece dávno mrtvý. Dva stojí v márnici na místním hřbitově, stáli tam už za dob dědů dnešních dědů – a nepohnuli se od těch dob ani o píď. Fext býval člověk jako my, jenže prodělal tajemné kouzlo a jeho tělo se stalo nezranitelným. A zůstalo takové i tehdy, když ho duše opustila. Nemůže zetlít. Jenom vyschne jako mrtvý brouk.

Opravdu se nehýbá? Ne, to se jen na j