Nejpozději jsme-li jednou delší dobu úplně sami, si uvědomíme, jak silná je naše potřeba výměny názorů s jinými lidmi. Je to řeč, co člověku umožňuje sdělovat své myšlenky, pocity a city jinému člověku, respektive slyšet, co žije v duši jeho protějšku. Řeč člověka osvobozuje z jeho samoty a staví most od člověka k člověku. Řeč je základem, na němž může vyrůst lidské společenství, a je zároveň jeho schránou. Původ lidské řeči se ztrácí kdesi v šerém dávnověku. Když se předkové člověka napřímili a jejich ruce se uvolnily pro jiné činnosti, mohly se také vytvořit anatomické předpoklady řečových orgánů. A s řečí bylo člověku dáno médium, jehož prostřednictvím a jehož pomocí mohl rozvinout myšlení. Vzpřímená chůze, rozumějící mluvení a věcné myšlení jsou tři základní schopnosti člověka, jimiž se jako člověk vyznačuje. Na základě svého myšlením podmíněného porozumění světu a své vynalézavosti vytvořil člověk pomocí volně používaných rukou svět techniky. V uplynulých dvou staletích vynalezl stroje, které mu dovolily rychle překonávat vzdálenosti: železnici, automobily, motocykly, letadla, vysokorychlostní vlaky atd. V těchto strojích manifestoval vlastní schopnost pohybu: dá se říci, že stroje se naučily 'chodit'. Potom vynalezl přístroje, které dovedou konzervovat jeho řeč nebo ji přenést na velkou vzdálenost - stroje se naučily 'mluvit'. Nakonec zkonstruoval zařízení, která ho zbavila nutnosti, aby sám uskutečňoval mechanické myšlenkové pochody: stroje se naučily 'myslet'. Tak se dnes člověk nachází uprostřed technického světa, který sám vytvořil a kterému vtiskl obraz svých prazákladních lidských schopností. Každodenní konfrontace s 'chodícími', 'mluvícími' a 'myslícími' lidskými výtvory člověka zpětně ovlivňuje. Používání těchto přístrojů mění jejich uživatele. Jenže jaké jsou to změny? Uwe Buermann se touto důležitou otázkou zabývá v oblasti komunikační technologie. Ptá se, zda, a pokud ano, potom jak nové technické dorozumívací prostředky ovlivňují způsob mezilidské komunikace. Výzkum, který provedl v rámci práce Institutu pro pedagogiku a smyslovou a mediální ekologii (IPSUM), mu umožnil tuto důležitou otázku studovat. Vedle kvantitativních změn ho přitom zajímaly především méně uchopitelné kvalitativní změny komunikace. Navíc zkoumá i možné příčiny. Uwe Buermann zároveň upozorňuje, že vedle myšlenkového obsahu komunikace musíme brát v úvahu ještě hlubší úroveň rozhovoru: v mluvení přichází v každém člověku ke slovu také potřeba být vnímán. 'Chceme být rozpoznáni a přijati ve svém vnitřním jádru.' (s. 140) K tomu, aby člověk mohl být vnímán, je nutná pozornost druhého člověka. Skutečný rozhovor mezi lidmi předpokládá vůli k vzájemné pozornosti, zájem o to, co má druhý na srdci. K důležitým základním potřebám člověka patří, aby se mu dostávalo pozornosti. Zdravý vývoj dítěte závisí na tom, zda je lidmi ve svém okolí vnímáno. Děti a mladiství potřebují lidi, kteří je budou vnímat a brát vážně, kteří jim budou znovu a znovu věnovat nedělenou pozorno