Markus Heitz: Děti Jidášovy

Popis produktu

Anotace: Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky. Co zní mnohým jako sen, stalo se už pro Siu dávno prokletím. Touží jen po jednom: usnout a nikdy se nemuset znovu probudit. Ale to nesmí. Příliš velká je vina, kterou vložila na svá bedra, příliš velká je zodpovědnost, kterou má vůči lidstvu. A ještě něco jiného ji pronásleduje: vzpomínka na jednu zvláštní dívku. Aby Sia otupila svou bolest, zaznamenává za dlouhých, osamělých nocí Skyllin příběh. Ten začíná v roce 1670 a je nerozlučně spjatý s temnými pletichami Dětí Jidášových, mocného spolku vědců – a upírů! Ukázka z textu Znám melodii života. Není jí ptačí cvrlikání, šumění větru v korunách ani dětský smích. Je mnohem méně kýčovitá. Melodie života je velmi monotónní, elektronická. Zřídkakdy se mění, a když přece, většinou to nevěstí nic dobrého. Znám každičký její tón, a přece mě vždycky zaskočí, jak rozdílně může znít u mužů, žen a dětí. Za minutu se ten tón rozezvučí padesátkrát až osmdesátkrát, prostý metronom udržuje takt tu více, tu méně dobře. Stává se, že se do melodie vmísí jiné nástroje. Také ony znějí střízlivě a věcně, stále stejně. Jen člověk určuje, v jakém rytmu hrají, jakým způsobem tvoří chór. A přece je může ovlivnit jen velmi vzácně. Poslouchám tu melodii moc ráda, protože znamená život. Chodím do onoho zvláštního operního divadla, v němž je podávána melodie života mnoha interpretů, několikrát za týden. Nikomu by ani na mysl nepřišlo, aby ji stáhl z programu. Sedím vždycky v první řadě, blíž než já se k orchestru dostane málokdo. Melodii pokaždé hraje jednotlivec. Starý, mladý, chudý, bohatý, muž či žena, v tom není rozdíl. Každý smí, i když by to ne vždycky chtěl. Dívám se tomu osamělému hudebníkovi často do očí, držím ho za ruku, když je příliš neklidný, a konejšivě k němu promlouvám. Někteří mají zavřená víčka, jako by sami naslouchali jakési písni; dalším se něco zdá, jak poznám podle jejich pohybů. Existuje celá řada možností, jak tu melodii interpretovat, a já se odvážím tvrdit, že je znám všechny. Ne, řekněme raději: znám je skoro všechny. Ale jedno je vždycky stejné – odcházím v slzách, teprve když odezní poslední tón. To jsem muzikantovi dlužna. A následné ticho ve mně vzbuzuje závist. Dnes je hudebníkem malá dívenka. Jmenuje se Thea. Je jí jedenáct, pochází z Lipska a dlouho se vzpouzela hrát s orchestrem. Včera, čtyři týdny po její operaci, už to nešlo jinak. Lékaři ji připojili k různým monitorům, aby mohli podrobně sledovat, jaká je její srdeční frekvence, jak se chová její krevní tlak, o čem svědčí rozličné hodnoty. Nikoliv proto, že by se báli nejhoršího, právě naopak, jsou plní naděje. Podali dívce nové léky, které jí mají pomoci. Jde jen o dohled. Nikdo nevidí to co já, v tom jim nepomáhají ani jejich přístroje. „Je to čistě preventivní opatření,“ řekli rodičům. Nelžou, věří tomu. Nemají potuchy – na rozdíl ode mne. Od chvíle, kdy jsem Theu spatřila poprvé, pohubla ve tváři. Když si člověk představí, čím vším si muselo to nebohé stvoření projít, je s podivem,