Markéta Vydrová, Miloš Kratochvíl: Modrý poťouch

Popis produktu

Poťouch bývá různě velký a různě barevný. Každý Poťouch má trumpetkové našeptávadlo, dva z pěti prstů na ruce výrazně delší, těm se říká popichovadla, a zbylé tři prsty jako přísavky. Štětiny na šišaté hlavě se odborně nazývají svědidla. Co se svědidel týká, může být Poťouch blonďák, rezatec i černoštětináč. Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní! - Tohle je jediná knížka, kde je můžete vidět.  Miloš Kratochvíl o své knize Modrý Poťouch:„Chci věřit tomu, že v jádru nejsme špatní. Třeba za to nemůžeme, že jsme někdy hádaví, závistiví, lhostejní nebo poťouchlí. Možná za to mohou rozkmotřila, která nám najednou skočí za krk, popíchnou nás nebo přidusí a my se pak zachováme jinak, než bychom měli. Není snadné se Poťouchům, Záviďkám, Hádkonošům, Chamtíkům, Lakomidlům, Urážům, Jájákům či Kliduvzalům vyhnout nebo se jich zbavit, protože jsou to rozkmotřila neviditelná a spatřit je můžeme jen přes kouzelné brýle a ve světle baterky starého profesora Jindáčka, který se objevuje v záhadné čtvrti Potměchy. S panem profesorem jsme tyto nebezpečné bytosti pouze odhalili, ale zatím jsme nepřišli na to, jak se s nimi vypořádat. Prosím vás, zamyslete se nad tím, třeba to napadne vás..." Kniha je celobarevná a bohatě ilustrovaná. ilustrace k nahlédnutí zde: www.marketavydrova.cz Ukázka 1: „Nikoho jsme na oslavu narozenin nezvali! Nechci s ním kamarádit. A nechci abys s ním kamarádila ani ty!" volala za Jitkou Zuzanka. „Je to Poťouch!" „Není to Poťouch," zavrtěl hlavou profesor Jindáček. Zuzanka za ním přiběhla hned jak se s Jitkou rozešly. Čekali spolu v Krátké uličce, aby se pan profesor na Jitku podíval žlutými brýlemi, až se bude vracet domů. „Určitě jí sedí za krkem nějaký Poťouch," byla přesvědčená. „Ne, ne. Není to Poťouch," opakoval profesor a mžoural přes medově žlutá skla. „Je to Záviďka. Podívej," podal Zuzance brýle. Jitčin krk ovíjelo něco, co vypadalo jako stará vytahaná podkolenka s prošlapanou patou. Uzlovalo se to do smyček jako had, bylo to hnusně zelené a roztřepená díra se rozvírala a stahovala. Zuzance z toho pohledu naskočila husí kůže. „Neudusí ji to?" „Určitě se jí dýchá hůř," řekl profesor. „Je to Záviďka Hadí. Patří mezi Závistidla Velká a to jsou škrtiči." „Propána!" zděsila se Zuzanka. „Horší by bylo, kdyby ji napadalo Závistidlo Malé," uklidňoval ji profesor. Zuzanka nechápala, jak může být malé Závistidlo horší než velké. Profesor Jindáček jí vysvětlil, že zatímco Závistidla Velká jsou škrtiči, řadí se Závistidla Malá mezi dusiče. Nesvírají krk zvenku, ale dusí zevnitř, proto jsou to větší potvory než Závistidla Velká. „To je přece známá věc, že kdo má v sobě závist, dusí se jí..." Ukázka 2: Zuzanka šla domů nejistě, opatrně, skoro po špičkách. Rozhlížela se na všechny strany. „Všude kolem nás číhají rozkmotřidla... Hádáci, Příci, Urážové, Kliduvzalové, Chamtíci..." vířila jí hlavou profesorova slova a bylo jí z toho všelijak. „A Jitce se ovinula kolem krku hnusná Hadí Záviďka!" To ji děsilo nejvíc a