Marina Stepnova: Lazarovy ženy

Popis produktu

Románová sága klenoucí se přes celé 20. století, ověnčená dvěma třetími místy v ruské Big Book PrizeAward 2012 a nominovaná mimojiné na The Russian Booker 2012 a The National Bestseller 2012. Lazar Lindt je člověk bez minulosti. Po skončení první světové války se zjevuje na prahu moskevské státní univerzity s touhou studovat, matematik Sergej Alexandrovič Čaldonov v něm však rozpozná geniální talent, nabídne mu místo přednášejícího a mladíka se ujímá. Tak začíná kariéra mimořádně úspěšného a prominentního vědce, který může mít všechno, na co si vzpomene... a zároveň je sám, neboť miluje manželku svého ochránce Čaldonova.   Marusja je Lazarova první a životní láska, pro ni je ovšem onen mladík synem, který se jí nikdy nenarodil. Teprve mnoho let po její smrti poznává mladičkou Galinu, jejímuž kouzlu propadne, protože mu Marjusu připomíná. Mladá dívka si mocného muže vezme ze strachu a po zbytek společného života ho nenávidí. Třetí Lazarovou ženou je vnučka Lidočka, talentovaná baletka, které se po smrti obou rodičů ujímá její babička Galina, přestože ji připomíná Lindta, jenž jí zkazil život... Ukázka z textu „Přestaň s tou hysterií, Borisi,“ poručila mu Galina Petrovna, která se odkudsi náhle zjevila ve dveřích. Přízračně bílá noční košile, župan s vetkanými mohutnými hedvábnými draky. „Chováš se jako baba.“  Tatínek zdvihl hlavu, Lidoččino pyžamo bylo na boku promočené od jeho slz.  „Nikdy jsi ji neměla ráda,“ řekl potichu. „Nikdy.“  Galina Petrovna pokrčila rameny a zmizela a potom zmizel i tatínek, rozpustil se v nehybném nočním vzduchu, jakmile se Lidočka otočila na druhý bok, neschopná víc odolávat přívětivému náporu snu, který na ni ze všech stran doléhal…  Ráno tam tatínek nebyl. Lidočka dlouho bloumala po neznámém bytě, pleskala bosýma nohama, dokud nenarazila na Galinu Petrovnu, stojící u okna ve žhavém tabákovém oblaku – maminka nikdy nekouřila. Tatínek kouřil, ale maminka ne.  „Kde je táta?“ zeptala se Lidočka zamračeně.  Galina Petrovna se otočila – cigareta v jejích prstech byla zvláštní. Dlouhá.  „Odjel,“ řekla.  „A máma?“  „Máma umřela.“  Lidočka se odmlčela a zkoušela si obléknout ten příšerný osud.  „Chci domů,“ řekla.  „Teď jsi doma tady.“  Nebyla to pravda – a obě dvě, Lidočka i Galina Petrovna, to dobře věděly. Ale neměly na vybranou.