Lenka Chalupová: Pomněnkové matky

Popis produktu

Čeho všeho je schopna žena drasticky toužící po dítěti? Matka, která přišla za podivných okolností o svého potomka? Zubařka Šárka Jordanová, jejíž dcera Iglika zmizela beze stopy v roce 2004, se snaží bolest z její ztráty přebít dalším mateřstvím, dosaženým díky anonymním "samcům" z internetových seznamek. Důležité pro ni je, aby neměli jméno, příjmení ani tvář. Jenže Šárka je schopna i jiných, ještě bizarnějších věcí. A kam zmizela v roce 1968 pětiletá Zuzana Mádlová? Kdo měl zájem na tom, aby byl její smutný osud zapomenut? Nitky obou příběhů proplétají, ačkoli nás zavedou tu na Vysočinu, tu do Buenos Aires… a nakonec přinesou nečekané rozuzlení. Detektivně-psychologická novela Lenky Chalupové je věnována rodičům, jejichž "pomněnkové děti" zmizely beze stopy a pro které je dvacátý pátý květen, "Pomněnkový den", připomínkou jejich bolesti - aby neztráceli naději…

Pyšně se díval na svou dceru, která zrovna dávala turistům lekci argentinského tanga. Vystupovala takřka cudně, ale tancovala s noblesou a elegancí, vznášela se jako něžný vánek, a přitom z ní čišel ďábelský temperament. Měla na sobě žluté šaty, které jí spíchla Cristina, a vypadala kouzelně, takřka andělsky. Atanas na ní mohl oči nechat. Seděl na terase v jednom z hotýlků ve čtvrti Plaza Dorrego, kouřil kubánský doutník, popíjel Quilmes a bedlivě sledoval ruce turistů, které objímaly jeho dceru. Dbal na to, aby si hlavně evropští chlápci nepletli argentinské tango s tím britským. Nešlo mu o styl nebo o pohyb, ale o držení partnerky, které mělo být v souladu s jejich tangem „kulaté“ – tedy pěkně od těla. Nejednou už musel vyletět a připomenout některému z dotěrných tanečníků, ať sem nemotá britské tango s těsnějším držením a s typickou polohou partnerčiny levé ruky s palcem pod partnerovým ramenem. Řval, že argentinské tango je hudbou místních kreolů, černochů a indiánů. Že se vyznačuje vášní, nostalgií a melancholií – ale určitě ne sexuálními náznaky. Šílel, když někdo z těch idiotů chytnul na Igliku tak, jak on si nepřál, jenže musel být opatrný – taneční mistr, který Igliku zaměstnával coby brigádnici, neměl Atanasovy scény rád a vyčítal mu, že jim jeho cholerické záchvaty odrazují zákazníky. 

Zdálo se mu, že ji ten Španěl chytá za zadek?

Nebo ne?

Sakra, kde má zase ty ruce?

Neohmatává ji moc na zádech?

Už už chtěl vyletět, když mu taneční mistr pro klid téhle hodiny nechal k jeho stolku poslat na účet podniku další Quilmes. Španěl s úklonem od Igliky odešel, Atanas se zklidnil a zabořil rty do pěny.

Když se sem přestěhoval z Česka, dlouho nemohl vyměnit chuť přerovského Zubra za místní Quilmes, ve kterém se mísil chmel z oblasti Patagonie a voda z pohoří And. Voda z Bečvy mu chyběla, nakonec si ale zvykl.

Věděl však, že dnes to nemůže s pivem přehnat, čeká ho ještě pouliční vystoupení s trubkou ve čtvrti San Telmo a noční koncert v baru na Plaza de Congress. A taky se bál, aby ho s alkoholem v krvi nechytli