Anotace: Anotace bohužel není k dispozici. Ukázka z textu Byron se na nás všechny podíval. Jeho tvář, obvykle plná humoru, byla naprosto vážná. „Mluvte někdo s námi pouhými poddanými, prosím.“ „Obdržel jsi dárek?“ zeptal se Requiem. „Oui.“ „Jaký dárek?“ zeptal se Byron. „Masku,“ řekl Jean-Claude. Byron zbledl. Dnes v noci se už nakrmil, takže měl dostatek barvy, aby to svedl. „Ne, ne, kurva, ne tady, ne znovu.“ „Jakou měla barvu?“ zeptal se Requiem hlasem, který byl tak naprosto prázdný, jak to umí jen staří upíři. „Bílou,“ odpověděl Jean-Claude. Byron se uvolnil tak náhle, že skoro spadl. Nathaniel mu nabídl ruku a on ji přijal. „Podlamují se mi kolena, zlatíčka. Neděste mě tak. Bílá, s bílou jsme v bezpečí.“ Nathaniel mu pomohl zpátky na pohovku, ale nezůstal u něj. Přesunul se k nám. „Jakou barvu dostal tvůj pán v Anglii?“ zeptala jsem se. „Nejdřív červenou, pak černou,“ odpověděl Requiem. „Co znamená červená?“ zajímalo mě. „Bolest,“ vysvětloval Jean-Claude. „Obvykle je to snaha potrestat pána, srazit ho na kolena. Rada nevyužívá Harlekýnů lehkovážně.“ To jméno zaznělo místností jako kámen spadlý do studně. Natáhli jste uši, abyste slyšeli, jak to šplouchne. Opřela jsem se tváří Jean-Claudovi o hruď. Neslyšela jsem tlukot srdce. Dýchal jenom tehdy, když potřeboval mluvit. Znovu jsem hlavu zvedla. Občas mě zneklidňovalo, když jsem přiložila ucho na tichou hruď. Byron porušil ticho. „Červená znamená, že s tebou pěkně vyjebou.“ „Jako to někdo dělal teď?“ zeptala jsem se. „Ano,“ souhlasil Requiem. „A černá?“ zeptala jsem se. „Smrt,“ řekl. „Ale copak bílá neznamená, že nás budou jenom pozorovat?“ zeptal se Nathaniel. „Mělo by,“ přisvědčil Requiem. Začínala jsem se děsit toho, když odpovídal v krátkých úsečných větách. Jeho poezie mi sice občas leze na nervy, ale krátká neklidná slova znamenají, že se něco zvrtlo anebo je nasraný. Nebo oboje. „Říkal jsi, že mi o nich povíš víc, až se dostaneme do Provinilých slastí. No, tady jsem. Povídej.“ „V současnosti je Harlekýn pouhou žertovnou postavou. Kdysi býval, nebo spíš oni bývali, Mesnée d’Hellequin. Víš, co je to divoký lov, ma petite?“ „Divoký lov je obecně známý vzor, který se objevoval napříč celou Evropou. Nadpřirozený vůdce vede tlupu ďáblů, nebo mrtvých s přízračnými psy a koňmi. Štvou a zabijí každého, kdo jim zkříží cestu, nebo jenom ty zlé a vezmou je do pekla. Záleží na tom, koho čteš, jestli je trestem přidat se k honu nebo odměnou. Každopádně se považuje za vážně špatné být venku, když lov začne.“ „Jako vždy jsi mě překvapila, ma petite.“ „No, je to tak rozšířený příběh, že pro to musí být nějaký reálný základ. Ale nikdo ho neviděl na vlastní oči od dob jednoho z anglických králů Jindřichů. Myslím, že to byl Jindřich II., ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Většinou je vůdcem lovu nějaký místní mrtvý lump nebo ďábel. Ale než se k tomu dostalo křesťanství, říkalo se, že to vedli různí severští bozi. Hodně se zmiňuje Odin, ale občas i bohyně jako Hel nebo Holda. Ačkoli v té verzi s Holdou