Anotace: Severočeský thriller made in Ústí nad Labem. V krajině lomů a rypadel bojuje stárnoucí intelektuál se slizkou mladoburžoasií i svými milostnými vzplanutími. Ukázka z knihy: U vily Dity Redlichové musel třikrát zvonit, než se za dveřmi ozval hlásek jejího služebného ducha. A i po tom, co se představil, vyhlédla stará paní škvírou a teprv pak odhákla zajišťovací řetízek. (Copak to, dům strachu?) „Kdybyste moh‘ Ditě domluvit, aby tolik nepila,“ zašeptala téměř bázlivě. „Vždyť se zničí...“ „Tak jste to viděl? Viděl jste to?“ vykřikovala Dita na schodišti o patro výš. „No pojďte, pojďte!“ Čekala na prahu velkého obývacího pokoje s dvěma rohovými okny. Babor si všiml, že z jednoho je vidět na terén nad parkovišťátkem, okraj svahu zadržený tarasem byl v jedné rovině s oknem a zdál se tak blízko, že by se na něj dalo přeskočit. Rozhlédl se po pokoji; starší, kdysi luxusní nábytek, piano, obrazy – asi portréty předků, obrovský křišťálový a už rozsvícený lustr. Nekonalo se žádné vítání, žádné ujišťování, jak je ráda, že přijel. „Kdybyste slyšel, jaký jsem měla konflikt s Pužmanem (Pužman, aha, stávka), jak na mě řval,“ chrlila Dita v chůzi, gestikulovala při tom tak přehnaně, až se jí vyhrnoval černý župánek s orientálními květy. Babor se snažil vyhýbat pohledu na její nohy. (Jo, upito má, a dost.) „Snad se posadíme, ne? A vy mi to povíte popořádku.“ Nejdřív se napila, na kruhovém stole stála hranatá láhev Johnnieho Walkera, žádné dámské pití, a nazlátlé tekutiny v ní moc nezbývalo. Nalila i jemu do broušené skleničky, ale jeho žaludek výhružně zamručel – no ano, měl v sobě jen pár sušenek schroustaných ve vlaku a pomalu byl čas na večeři. Popořádku to nebylo, co se dozvěděl, ale obraz si z toho mohl vytvořit, koneckonců tak moc překvapen zase nebyl. Účtařka jí hlásila, že nedošla platba od firmy Stavby silnic a železnic. Telefonicky se dozvěděla, že jim nebyl dodán nasmlouvaný (ohavné slovo) štěrk. Vagony – jen jeden naplněný – trčí na odstavné koleji, přitom provoz lomu šel ustáleným tempem. Tak se přišlo na to, že ji její zaměstnanci okrádají a zavedli si vlastní živnost. Kdosi jí pověděl (Jméno vynecháme, ano?), kam se ztrácí chybějící štěrk. A poradil jí, ať podá trestní oznámení na neznámého pachatele, to policie zjistí. Ten informátor by prý v tom zatím nerad figuroval, leda by se našel další svědek. (To mám být já, ale že bych se do toho hrnul...) Spolu s účtařkou to sepsaly a ona donesla oznámení na policii v městečku. Přijal ho Svačina, takovej místní bulík, akorát že má figuru. Druhý den jí přivezl obálku zpátky, jó prej, milá paní, tohle my nevyřizujem, my jsme Městská policie, s tímhle musíte na Policii České republiky. (Napila se.) „Poslala jste to tam?“ „No jasně. Na obvod.“ Jenže ten balík Svačina si to prý zřejmě přečet a vytroubil někde u sklenice, protože hned se to dostalo k nesprávným uším a za dva dny tu měla Pužmana – to je vedoucí lomu a zároveň střelmistr. Křičel, že naopak oni žádají vyšší mzdu za tu dřinu a že jestli ona