Ukázka amatérská Paris s´éveille, zpíval Dutronc. Dnes, o Štědrém večeru, bylo město zářícím satelitem z Orientu, bulváry a uličky se třpytily v osvěžujícím světle. Chladivý vánek z východu měl na Erwina tak oživující účinek, že po své noční návštěvě baru Eva nechtěl čekat na tramvaj a vydal se pěšky na předměstí. Z řeky se linul zápach mokré půdy a již pomalu tuhnoucího hnoje. Erwin náhle odbočil z hlavní ulice a zamířil podél zahrad a oplocených luk ke břehu. Ty se tu koupeš? Vidíš, ne? Dívka močila do rákosí. Je nebezpečné se tu koupat. Jsem blízko u břehu, řekl Erwin. Máš u sebe peníze? Moc ne. Dívka se napřímila a zapálila si cigaretu. Dej mi z toho něco. Mám u sebe jen pár drobných. Dej mi je. Proč bych měl? Protože to říkám. Ne, řekl Erwin a oblékl se. Dívka měla krátce střižené vlasy a byla mimořádně malého vzrůstu. Sahala Erwinovi jen k prsům. Co tu potom děláš, ty pobudo? Miluji říční krajinu. Pffff, řekla dívka. Říční krajinu! Co je tu k milování? Ryby? Kachny? Až to tu pozítří zamrzne? Jestli chceš, můžeš pomilovat mě. Za padesátku ti to udělám ve stoje. Vleže to stojí dvě stovky. Ne, řekl Erwin. Buď mi to uděláš zadarmo, nebo odcházím. Zadarmo? Ty ses asi zbláznil! Dívka hodila Erwinovi žhavý nedopalek do tváře. Erwin ji udeřil, jednou, desetkrát, stokrát. Dívka se pokoušela křičet a máchala kolem sebe rukama a nohama, ale Erwin si toho ani nevšiml, tak pevně tisknul své koleno na její krk. Až když se na obličeji začaly objevovat modré skvrny a dívka se už nehýbala, posadil se na břeh řeky a naslouchal klapavému zvuku vln, které omývaly rákosí. Tehdy ve Vídni to byl velmi těžký porod, slýchával naříkat matku, a Erwin se proto domníval, že by se měl považovat za někoho neobyčejného. Představoval si, že děti, které se rodí pozdě, jsou odměňovány velmi ostrým pozorovacím talentem, který vyrovnává příliš dlouhé čekání v porodních cestách. Když byl Erwinův otec, řezník, předvolán kvůli podezření z přimíchávání levných kuřecích drobů do paprikových klobás na policejní prezidium a když byl obchod krátce poté zavřen, opustila matka Vídeň, koupila si dobře zachovalý dřevěný dům ve vesničce Niwo na německo-polské hranici a otevřela si obchod s drůbeží a kořením. Matka se po druhé vdala, za maďarského majitele přívozu. Ten s Erwinem zacházel jako s pouhým předmětem, který všude dělal hluk, počurával se do kalhot a z něhož čpěl štiplavý zápach, a zavíral ho jen tak pro zábavu do kůlny vedle kuřecího dvorku: uvidíme, jestli se ten usmrkanec umí chovat. Erwin si tehdy myslel, že sedět v kůlně je něco zcela neobyčejného. Strop byl velmi nízký, Erwin byl ve svých čtyřech letech malý a půda mísila vůni vlhké země s aromatem mokrých kalhot. Jeho dětská zkušenost se v těchto měsících živila pouze nitkovitými sloupky světla v prkenné stěně, které svými prsty ohmatávaly podlahu. Tvořily můstek do vnějšího světa korun stromů a laťkových plotů, světa z poloviny vyasfaltované vesnické silnice a vysoko položených ovocných zahrad. V tichu se jeho biologické h