Jan Brdička: Otto Šimánek

Popis produktu

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase… Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové. O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.  

Když sem Otto na začátku čtyřicátých let se svými kamarády přišel, byla v něm malá dušička. Přece jen jeviště Dělnické besedy bylo něco jiného než to školní! Ale podle pamětníků na nich tréma nebyla vůbec znát. Pásmo scének a tanečních vystoupení, které předvedli, se lidem líbilo, a tak tu záhy vystupovali znovu a znovu. A po několika letech se dokonce osmělili natolik, že napsali vlastní hru Soví hrad, kterou hráli hned několikrát. Divadlo se pro něj stalo vším. Doslova hltal knihy o něm, zajímalo ho nejen to klasické, ale i to alternativní. A když v divadle nebyl, pak o něm určitě s někým alespoň mluvil. Dokonce si v tu dobu začal psát deníček, do kterého si zapisoval nejen své role, ale také v čem ta role spočívala, odkud kam šel, co řekl... Prostě detailní zápis jeho hereckých počátků, který je sice z dospělého pohledu úsměvný, ale z pohledu chlapce, který právě propadl Múzám, zcela pochopitelný a přirozený. Pro Šimánka se stalo vášní trávit v divadelním prostředí veškerý volný čas, a tak nebylo divu, že se mu jako patnáctiletému zalíbila dívka, která byla s Dělnickou besedou také spjata – Hermína Jarošová. Stala se jeho láskou. Tím, že oba byli v divadle ve dne v noci, trávili veškerý volný čas spolu, a protože v patnácti už člověk stojí na prahu dospělosti, netrvalo to dlouho – a jejich vztah dospěl tam, kam generace jejich rodičů docházela většinou až o svatební noci. Na rozdíl od dnešní generace však Otto Šimánek cítil to, že svou dívku připravil o počestnost, jako závazek vůči ní. A považoval za svou povinnost, že si ji vezme za manželku. Šel tehdy za jejími rodiči, aby je požádal o její ruku. Avšak Hermínin otec se projevil jako rozumný muž a řekl Šimánkovi, že když vdavky nejsou nutností, tedy když jejich sblížení není korunováno dceřiným tě