Jak se věřilo v Zemi placatou, dutou, nesenou slony nebo objímanou obřím hadem – co už se vaše děti školou povinné v dnešních atlasech nedozví

Zpátky do školy. To pro mnohé z nás – rodiče i děti znamená návrat do drsné a nudné reality. A nebo? Nemusí tom u tak být! Pobavte sebe i svá zeměpisně znuděná děcka fantaskními příběhy ze „školních atlasů“ dob minulých.

Nekonečný sloup z živých želv. Jedna je větší než druhá, neboť musí na svém krunýři unést další želví kolegyni, která nese na svém krunýři další želví kolegyni. A tak donekonečna. Až na tu poslední (nebo první?), jež dle pradávné víry podpírá naši Zemi. Želva nesoucí tíhu světa se kupodivu objevuje v nejedné, ale v mnoha různých mytologiích. V té čínské dopadla smutně, ale zato vesele pro nás. Aby nespadla nebeská klenba na Zemi, bohyně Nüwa utrhla nohy gigantické mořské želvě Ao a použila je jako sloupy podpírající oblohu. Na druhé straně světa indiáni Severní Ameriky rovnou celou Zemi (existoval pro ně pouze americký kontinent) nazývali „Želvím ostrovem“ a mnoho původních obyvatel USA tak Ameriku označuje dodnes. Hinduisté postavili na želví krunýř ještě osm obrovských slonů a až jejich hřbety podpíraly Zemi. Když se jich jeden misionář v 16. století zeptal co že podpírá želvu, odpověděli mu jednoduše: nevíme. Ale s osmi slony měli jasno.

 

V severské mytologii má celý svět na háku obří vodní had Jörmungandr, který dorostl ve velkém oceánu oblévajícím Zemi takové délky, že ji svým tělem pod mořskou hladinou obejmul a ocas si ráčil strčit do tlamy. Až Jörmungandra omrzí vlastní ocas a přestane ho cucat, nastane konec světa zvaný Ragnarök. Přežije pouze jeden lidský pár, schovaný v kmeni velkého stromu, který prorůstá celým světem a zplodí nové lidstvo. V gigantický strom spojujícím nebesa se zemí a podsvětím věřili i nám nejbližší kultury jako jsou slovanské národy.

Srovnáme si víry pradávných dob s novodobou historií, kupodivu se nesetkáme s ničím míň bizarním. Jednou takovou je dutozemě – teorie, jež má stále své příznivce, hlásá že lidstvo žije na vnitřní stěně dutiny Zeměkoule se Sluncem v jejím středu anebo sice žije na vnějším plášti, ale klidně by mohlo žít v jejím dutém vnitřku, pokud její útroby už někdo neobýbá. Do takového prostředí umístil děj svého dobrodružného románu Plutónie s krásnými ilustracemi od Zdeňka Buriana Vladimir Obručev. A hurá k přesvědčení nejoblíbenějšímu, které se prostě nedá z některých hlav vymýtit už po tisíciletí. Země jako placka. Tahle teorie nabývá větší a větší popularity, v USA se počet jejich příznivců za poslední léta ztrojnásobil. Věří v Zemi v podobě plochého disku se Severním pólem v centru a nepřekonatelnou ledovou hradbou Antarktidy na jejích okrajích.

Zatímco se někteří, jako americký důchodce Mike Hughes, snaží dokázat plochost Země v podomácku sestrojených raketách, my radši usadíme naše ratolesti k oněm „prověřeným“ školním atlasům a podobné příběhy si necháme na dobrou noc.

Školní atlas světa


Srovnání cen učebnic »

 

Hodnocení

Komentáře