Srovnáváme 7 druhů křupavé slaniny

Slanina za posledních pár století urazila velký kus cesty. Její vznik se datuje daleko před Krista. Už deset tisíc let před naším letopočtem si předkové spočítali, že je výhodnější divoká prasata domestikovat, protože honění po lese za obrněným chlupáčem s žiletkově ostrými kly není zdraví prospěšné. V lidských osadách se tak brzy proháněli naducaní pašíci, z nichž se zužitkovalo úplně všechno, včetně tučného hřbetu a pupku. Právě odtud se odřezávají tučné plátky nabité kaloriemi. 

Nejlepší slanina je grilovaná slanina! Na grilu ji připravíte během chvíle, je krásně křupavá a zbavíte se přebytečného tuku.

Staří Římané začali tučným vepřovým plátkům říkat petaso a vařili je se sušenými fíky. Zhruba ve stejné době (1500 př. n. l.) se v Číně naučili nakládat vepřové do soli, čímž prodloužili jeho trvanlivost. Římská vojska si pak “slaninu” vozila s sebou a zavlekla ji do mnoha koutů světa. Lahodný kousek vepřového špeku si ale na oficiální jméno musel ještě počkat. Anglosasové znali bacoun, němci zase bakkon, ale tohle slůvko tehdy označovalo tučné vepřové obecně. 

Velkou kapitolu v historii slaniny napsala anglická církev, z níž dodnes pochází slavné “bring home the bacon” nebo-li dones domů slaninu, směřované k manželům coby živitelům rodiny. V přeneseném slova smyslu to znamená, že mají zajistit rodinu, přinést domů peníze nebo zkrátka prostředky potřebné k chodu domácnosti. 

Původní význam byl však doslovný, protože anglikánská církev ve dvanáctém století skutečně slaninu rozdávala. Tehdy už šlo o zavedenou potravinu, základ každé kuchyně a na venkově nepostradatelnou výbavu na pole – každý čeledín dostal kus chleba a špeku, aby vydržel celodenní dřinu. A kdo měl na slaninu od pána boha nárok? Každý manžel, který se svou ženou vycházel a na svátost manželskou si za celý rok nepostěžoval. Podmínky se lišily kostel od kostela, někde se dotyčný musel zpovídat před porotou složenou ze šesti mládenců a šest pannen. Pokud ji přesvědčil, že ctí své manželství, odnesl si domů slaninu.  

Americká slanina

Průměrný Američan dnes spořádá skoro deset kilo slaniny ročně. A to mluvíme o vepřové slanině, kterou má spousta lidí zakazánou lékařem či rovnou náboženstvím. Dá se tedy předpokládat, že někteří fandové si dopřávají slané křupavé pochoutky ještě víc. Americká slanina samozřejmě vychází z anglické, ale dnes je nejslavnější díky firmě Oscara Mayera, která v roce 1920 začala prodávat trvanlivou předkrájenou slaninu. Tenké plátky stačilo vyjmout z obalu, hodit na pánvičku a během několika okamžiků jste měli voňavý křupavý základ typické anglické snídaně. A to prosím v době, kdy si v Británii většina lidí ještě slaninu vyráběla samo-domo, když chovala pašíka ve sklepě. 

Anglická slanina 

Klasika nejklasičtější z pečeně a kousku vepřového boku s ponechaným tukovým krytím. Ještě na začátku dvacátého století měla každá britská rodina svůj vlastní recept na slaninu. Někdo solil na sucho, někdo nakládal vepřový bok do slaného láku s česnekem apod. Alchymií je také trpělivé uzení slaniny. Ta se pak konzumuje za studena, ale hlavně jako křupavá s vajíčky a zbytkem tradiční anglické snídaně. Dřív si kvůli ní Britové skutečně chovali prasata doma i ve městech, ale od půlky dvacátého století bylo možné koupit slaninu nakrájenou na plátky u každého řezníka a kvikot ve sklepích činžáků postupně ustal. 

Kanadská slanina

V Kanadě téhle slanině říkají jednoduše slanina z hřbetu, aby ji odlišili od klasické americké. “Kanadská slanina” je totiž oválná, vařená, libová (vyrábí se z panenky) a krájí se na tlusté plátky. K snídani si ji většinou opečete jako tu klasickou, jen přidáte trochu javorového sirupu, který slanině dodá typicky nasládlou chuť. Není to váš styl? Inu, Kanaďani musejí mít něco extra. Vězte ale, že za pár dní přijdete javorovému stylu na chuť. 

Německá slanina

Snídaňový špek alias Früshstucksspeck je vždy z pupku a má nezaměnitelnou chuť. Němci ho dovedli k dokonalosti víceméně náhodou, když ho začali nakládat do soli z tamních solných dolů, která měla vysoký obsah dusičnanů. Německá a rakouská kuchyně ale nevyužívá slaninu jen u snídaně. Na kostičky nakrájená tvoří důležitou součást mnoha původně venkovských a horských pokrmů.

Italská slanina 

Pancetta je jedním z nejlepších italských vynálezů. Na rozdíl od slaniny se neudí, ale suší. V prodeji je srolovaná, určená pro přímou konzumaci, nebo ve formě tučnějších plátků určených k opražení. Je nádherně mramorovaná, má nasládlou chuť a italskou kuchyni bychom si bez ní těžko dovedli představit. Podobně jako německý speck se prodává i nakrájená na kostičky pro snažší využítí při přípravě pokrmů.

Japonská slanina

Vyrábí se z pupku, ale neprodává se syrová, nýbrž už předpřipravená. Připomíná konzistencí šunku a je poměrně umění ji upražit do křupava. Pro západního turistu může být první setkání s japonskou slaninou poměrně frustrující, protože chuťově i texturou se jedná přeci jen o něco trochu jiného. Proto se v obchodech poohlédněte po klasické anglické slanině, pokud nechcete zbytečně experimentovat.

Slovanská slanina

Souhrné slůvko salo pod sebou sdružuje všechny slovanské druhy slaniny, včetné té naší hezké české. Slanina je nasolený kus masa, z toho ostatně vznikl i její název. Česká slanina se vyrábí z vepřových boků bez kosti. Nejdřív je nasucho nasolíme, necháme dva až tři dny odležet a pak je zalijeme slaným lákem, ve kterém dva až tři týdny odpočívají. Potom kusy lehounce opláchneme v teplé vodě, aby se odsolil povrch, lehce povaříme a pověsíme v udírně. Česká slanina je vařená a proto ji lze na rozdíl od té anglické konzumovat i v syrovém stavu.

Srovnáváme 7 druhů křupavé slaniny
5 (100%) 6 hodnocení

Komentáře