Jojo Moyes: Dívka, již jsi tu zanechal

Popis produktu

Píše se rok 1916, když francouzský malíř Édouard Lefevre odchází bojovat na frontu.. Jeho mladé manželce Sophii zůstává na památku její portrét, na svou dobu poněkud nezvyklý. Poté co městečko, kde Sophie žije, padne do rukou Němcům, ocitají se jeho obyvatelé na samé hranici absolutní bídy a pro kousek chleba musejí často dát všanc i holý život. A tehdy Sophiin portrét upoutá pozornost nového Kommandanta. Německý důstojník je obrazem doslova posedlý a Sophie je odhodlaná riskovat cokoliv – rodinu, svou pověst i život –, jen aby mohla znovu spatřit svého muže... O bezmála sto let později dostane Liv Halstonová od svého muže darem působivý portrét mladé ženy, který koupil za pár šupů na ulici. Posléze se ovšem ukáže, že obraz má nesmírnou cenu, a rozhoří se boj o to, kdo je jeho skutečným vlastníkem. A Livino přesvědčení o správnosti věcí podstoupí náročnou zkoušku. Stejně jako Sophie je však pevně odhodlaná bojovat za to, co má na světě nejraději... Ukázka z textu „Vypadá úplně jako vy.“ Ohromilo mě, že si toho všiml. Nechtěla jsem mu přitakat. Že mě v té dívce poznal, mezi námi vytvářelo jakousi důvěrnost. Sepjala jsem ruce tak pevně, až mi zbělely kloubky prstů. „Ano. No, je to už dávno.“ „Trochu mi ten styl připomíná… Matisse.“ To mě tak překvapilo, že jsem odpověděla bez rozmýšlení. „Édouard u něj studoval, na Académie Matisse v Paříži.“ „O té jsem slyšel. Nesetkala jste se někdy s malířem jménem Hans Purrmann?“ Zřejmě jsem sebou polekaně škubla, protože se po mně krátce ohlédl. „Velmi obdivuji jeho dílo.“ Hans Purrmann. Académie Matisse. Z těch slov, jež vyšla z úst německého Kommandanta, se mi zatočila hlava. Přála jsem si, aby už se sebral a šel. Nechtěla jsem, aby o nich mluvil. To byly moje vzpomínky, drobné dárečky, jimiž jsem se mohla těšit ve dnech, kdy mě už život příliš zmáhal. Nechtěla jsem, aby mi nějaký Němec pošpinil nejšťastnější dny mého života ledabyle troušenými poznámkami. „Herr Kommandant, musím tu uklidit. Kdybyste mě laskavě omluvil.“ Začala jsem na sebe skládat talíře a sbírat skleničky. Ale on se ani nehnul.