Chloe Neill: Holky někdy koušou

Popis produktu

Život vysokoškolačky nebyl určitě žádná sláva, ale byl můj. Vedlo se mi dobře, dokud upíři z Chicaga neohlásili světu svou existenci - a pak mě napadl zbloudilý upír.. Stihl si dát jen doušek, než ho vyplašil jiný krvesaj... ten, který se rozhodl, že nejlepší způsob, jak mi zachránit život, je vzít mi ho.   Z mého zachránce se vyklubal Mistr upír, pán Cadoganského Domu. Nyní se již nebudu potit nad dizertačkou. Budu se učit, jak zapadnout do rezidence v chicagském Hyde Parku, plné upíří smetánky věrné Ethanovi Sullivanovi, svému Pánovi. Samozřejmě, že tento vysoký, zelenooký, čtyři sta let starý upír má náležité kouzlo. Bohužel taky očekává, že mu budu vyjadřovat nekonečný vděk - a budu mu sloužit. Dobře...   Jenže mé rostoucí schopnosti (najednou umím překvapivě dobře zacházet se skutečnými zbraněmi), nepříjemná sluneční alergie a Ethanovy postoje budou tím nejmenším, co mě bude trápit. Někdo mi jde po krku a stále se pohybuje po městě. Je to ten zbloudilý upír, který mě kousl? Upír z konkurenčního Domu? Naštvaný gang s pochodněmi? Mé uvedení do nočního života v Chicagu bude možná prvním impulzem k rozpoutání války. A při té poteče krev. Ukázka z textu Nejdřív mě napadlo, jestli tohle nemá být karmický trest. Vždycky jsem ohrnovala nos nad těmi nóbl upíry, a jako by mi to vesmír chtěl oplatit, udělali ze mě jednu z nich. Upíra. Predátora. Uvedli mě do jednoho z dvanácti nejstarších upířích Domů ve Spojených státech.  Nebyla jsem však jen jednou z nich. Byla jsem jedna z nejlepších.  Ale to trochu předbíhám. Nejdřív bych vám ráda vyprávěla, jak se ze mě vlastně stal upír. Ten příběh začal pár týdnů před mými osmadvacátými narozeninami, oné noci, kdy byla má přeměna dokonána. Tehdy jsem se vzbudila na zadním sedadle limuzíny – tři dny poté, co jsem byla napadena, když jsem procházela kampusem Chicagské univerzity.  Nevzpomínala jsem si na všechny detaily toho útoku. Pamatovala jsem si však dost na to, abych byla ráda, že jsem ještě naživu. Byla v šoku z toho, že jsem naživu.  Vzadu v limuzíně jsem pevně zavřela oči a snažila se vybavit si to přepadení. Slyšela jsem kroky, tlumené orosenou trávou, a pak mě chytil. Křičela jsem a kopala, snažila se ho přeprat, ale srazil mě k zemi. Byl neskutečně silný – přímo nadpřirozeně – a kousl mě do krku s divokostí dravce, takže mi bylo okamžitě jasné, co je zač. Upír.  Rozdrásal mi kůži i svaly, ale nenapil se – nestihl to. Bez varování najednou přestal, vyskočil a zaběhl mezi budovy na kraji hlavního nádvoří.  Když jsem se dočasně zbavila útočníka, zvedla jsem ruku a sáhla si mezi krk a rameno. Ucítila jsem lepkavé teplo. Začínalo se mi mlžit před očima, ale tu tmavorudou skvrnu mezi prsty jsem ještě viděla dost jasně.  Pak jsem zaregistrovala nějaký pohyb. Dva muži. Ti, kterých se polekal můj útočník.  První z nich zněl úzkostně: „Byl rychlý. Musíš si pospíšit, můj pane.“  Ten druhý byl naprosto sebejistý. „To zvládnu.“  Vytáhl mě na kolena, klekl si za mě a chytil mě paží kolem pasu. Voněl vodou po holení