Alexander Stainforth: Láska k nakousnutí

Popis produktu

Co může workoholičce Lauře zkomplikovat život ještě víc než to, že přijde o práci, a tak už není obávaná šéfová? Zamiluje se. Zpočátku to tak sice nevypadá, protože ten otrava jí už podruhé zablokoval vjezd do domu, ale nakonec se z něho vyklube nový soused. Hodně sexy soused. Následuje pozvánka na večeři, první společný den… a Laura má hlavu v oblacích. Nic ovšem není takové, jak se na první pohled zdá, a řada zdánlivých náhod a propletenců na sebe nedá dlouho čekat. Život po vyhazovu snad už nemůže být zábavnější a víc vzrušující. Nebo ano?

Cestu skoro nevnímám. Řídím podvědomě a je štěstí, že jsem zatím nikoho nezabila. Z Magistrály sjedu na Chodov a pak už klidnější trasou pokračuju domů. Právě vjíždím do ulice, když si všimnu, že před mým vjezdem stojí černé Lamborghini a vedle něj ten chlápek! Co tu, zatraceně, zase dělá? Ne, dneska si už se mnou nikdo nebude zahrávat!

Pořádně šlápnu na plyn a prudce zabrzdím těsně za jeho autem. Mám velké štěstí, že jsem odhadla brzdnou dráhu a nenabourala do něj. Moje pojišťovna by nevřískala nadšením, to si ovšem uvědomím až později.

Vystoupím, zatímco on si klidně zapaluje cigaretu!

„Děláte si snad ze mě srandu?!“ zařvu na něj z plných plic. Konečně cítím, jak se začínám uvolňovat. Přesně tohle potřebuju, vykřičet ze sebe všechen vztek, zklamání a ponížení.

„Taky vás rád vidím,“ culí se.

„Okamžitě si sedněte do toho vašeho škopku a vypadněte!“

„ ,Škopku‘, kotě?“

Jak si dovoluje se mnou takhle mluvit?! Co to je za nevychovaného burana?! Mám na jazyku tolik vulgárních výrazů, jimiž bych ho častovala, jenomže se snažím zachovat si trochu důstojnosti.

„Řekněte mi ještě jednou ,kotě‘, a vytlačím vás až na konec ulice!“

Usměje se, sáhne do kapsy své kožené bundy a vytáhne z ní krabičku Marlborek, kterou mi vzápětí nabídne.

„Dejte ten hnus pryč!“ zavřeštím. Je mi jasné, že už se chovám poněkud hystericky, a hysterky sama bytostně nesnáším, ten člověk ve mně ovšem vyvolává tolik negativních emocí, že si nemůžu pomoct. Navíc se už podruhé trefil do dne, kdy se cítím jako přejetá parním válcem.

„Zase den blbec?“ nadhodí, pokuřuje a s podivným zájmem na mě civí.

„Ano, a ke všemu se objevil další blbec, co mi zase brání v parkování! Stojíte na žluté čáře! Víte, co udělám?! Zavolám na vás policajty!“

„Tak fajn,“ navrhuje a začíná se mi smát do očí.

„Taky že jo!“ Vytáhnu z auta mobil a vážně jsem odhodlaná jim zavolat, když si všimnu, jak kamsi ukazuje rukou. Bezděčně se tím směrem zadívám a…