Terry Pratchett: Pod parou

Popis produktu

40. díl Úžasné Zeměplochy. POD PAROU, TALPRESS 2015 - Ukázka z knihy Dedikace: Davidu Pratchettovi a Jimu Wilkinsovi, těm dvěma skvělým inženýrům, kteří naučili své syny zvědavosti. Je těžké pochopit „nic“, ale mnohovesmír je toho plný. Nic se dostane kamkoliv, vždycky je tam dřív než něco a ve velkém mračně nevědění touží stát se čímsi, prchnout, dopravovat se, vnímat, měnit se, tančit, zakoušet − krátce − být něčím. A právě teď, když plulo éterem, našlo nic svou šanci. Nic samozřejmě o něčem něco vědělo, ale tohle něco bylo jiné, ó ano, a tak nic tiše vklouzlo do něčeho a plulo dolů s myšlenkou na všechno a naštěstí přistálo na krunýři želvy, takové opravdu velké, a pospíchalo, aby se stalo něčím co nejrychleji. Byl to živel − nic nemohlo být lepší − a ten živel byl najednou polapen! Návnada zabrala. Každý, kdo viděl, jak se řeka Ankh, plná mnohočetných odporností plazí svým řečištěm, pochopí, proč většinu ryb na ankh-morporský trh musela dodávat quirmská rybářská flotila. Aby městští prodavači ryb svým zákazníkům nezpůsobili fatální gastrické potíže, museli se ujistit, že jejich dodavatelé loví ryby daleko, opravdu daleko od města. Pro Bowdena Lankoviče, dodavatele prvotřídních ryb a plodů moře, bylo oněch tři sta padesát kilometrů, které ležely mezi quirmskými rybími doky a Ankh-Morporkem, smutně bolestivou vzdáleností… tedy na podzim, v zimě a na jaře a doslova tragickým utrpením v létě, protože cesty do Velkého města se změnily v jednu jedinou, dlouhou výheň. Když jste se jednou… jedinkrát museli vypořádat s tunou teplem zkažených chobotnic, nikdy jste na to nezapomněli. Zápach přetrvával celé dny a pronásledoval vás doslova i do ložnice. Z oděvů jste ho nikdy nedokázali odstranit docela. Lidé byli opravdu nároční a výkvět občanů Ankh-Morporku, ale i všichni ostatní se dožadovali svých ryb, a to i v nejteplejším období roku. Bez ohledu na to, že dal v Quirmu nemalými náklady vybudovat vlastní ledárnu a druhou na poloviční cestě, nutilo to člověka k pláči, vážně. A přesně to řekl svému bratranci, Odolenu Lankovičovi, pěstiteli ovoce a zeleniny, kterému se přezdívalo Polní lopatka. Ten se dlouze zadíval do svého piva a pak prohlásil: „Vždycky je to stejný. Malýmu podnikateli nikdo nepomůže. Máš představu, jak rychle se jahody v teple změněj v nahnilý kuličky? No, tak já ti to řeknu. Hned. Mrkneš, a jsou v háji, a to zrovna v době, kdy chtěj jahody všichni. Zeptej se pěstitelů řeřichy a salátu, jak těžký je dostat ty věcičky do města dřív, než jsou povadlý jako dva dny mrtvej pstruh. Měli bysme protestovat na vedoucích místech!“ „Ne,“ zavrtěl hlavou jeho bratranec. „Já už toho mám dost! Napíšeme do novin! Tak se to dělá, když chceš, aby se věci pohnuly. Každý si stěžuje na zeleninu, ovoce, ryby a mořské plody. Musíme Vetinariho přimět, aby pochopil obtíže malého podnikatele. Konec konců, platíme přeci občas daně, ne?“ Malému Mandlíkovi Štědrovkovi bylo deset let, když jeho otec, kovář v Ovčím hřbetu, zmizel v narůžovělém oblaku páry, provázené