Stanislav Motl: Oběti a jejich vrazi

Popis produktu

Oběti a jejich vrazi Kniha Oběti a jejich vrazi s podtitulem O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům navazuje na publikaci Nacisté pod ochranou (2001), v níž se autor zabýval případy nepotrestaných nacistických zločinců. Nové vydání knihy je podstatně obsáhlejší – ať už svým rozsahem, tak použitím objevených archivních dokumentů a fotografií –, ale především objevnější. Stanislav Motl vypátral nové dokumenty a nové souvislosti. Základní otázka, kterou si klade, zůstává tatáž: Kdo tyto lidi po celé dlouhé poválečné období kryl a proč? „Už když jsem psal knihu Nacisté pod ochranou a zabýval se nepotrestanými nacistickými zločinci – Antonem Mallothem počínaje a Ingeborg Schimmingovou-Assmussovou konče – pokaždé jsem si kladl otázku: Kdo tyto lidi po válce kryl a proč? A stejné to bylo i při psaní volného pokračování této knihy. Ptal jsem se na to ve chvíli, kdy jsem stál tváří v tvář bývalému kapitánu SS Walteru Hauckovi, který nechal zmasakrovat téměř stovku bezbranných civilistů. Ptal jsem se na to při odkrývání dodnes utajovaných informací o psudoexperimentech nacistických lékařů na českých dětech. Ptal jsem se na to při čtení časopisu Vedem, který tajně vydávaly – později zplynované – děti z terezínského ghetta. Ptal jsem se na to i při pátrání po českých příbuzných Adolfa Eichmanna, kteří ho kryli ještě i mnoho let po válce. Většina strůjců nacistické mašinérie unikla a někteří stále ještě unikají. Nad mnohými z nich rozprostřely ochrannou síť nejrůznější tajné a zpravodajské služby. Ať už na Východě nebo na Západě. Po pádu železné opony se dalo očekávat, že už nic nebrání tomu, aby se dosud unikající nacisté, kteří se dopustili prokazatelných zločinů, dostali před demokratický soud. Nestalo se tak. Ale proč? Proč i v našich nejvyšších kruzích panoval v tomto směru naprostý nezájem? Znovu si vybavuji situaci, kdy mě nejmenovaný český politik v parlamentní jídelně varoval, abych s reportážemi o unikajících nacistech konečně přestal, protože prý hrozí, že rozhněvám některé mocné lidi – nebo jejich příznivce – jejichž rodiny mohly být do nacistické či nacionálně fašistické minulosti více či méně zapleteny. Tehdy jsem to příliš nechápal… Přesto si ale dnes, s odstupem doby říkám: Je náhoda, že s ubývajícím počtem posledních přeživších obětí nacismu naopak stoupá, včetně pokusů o korupci, také intenzita výhrůžek a snah zastavit stůj co stůj, třeba i za cenu osobních útoků, právě tyto mé aktivity? Je náhoda, že tyto výhružky nepocházejí z Německa, kde mi naopak vycházejí, zejména v archivech či na policii, vstříc, ale – z České republiky, od konkrétních českých lidí? Závěr, k němuž jsem dospěl? Bývalí nacističtí zločinci, kteří za války na našem území, ať už přímo nebo nepřímo, vraždili, případně dávali k vraždám pokyn, se už nemusejí ničeho bát. (Teprve patnáct let po pádu železné opony, otevřelo naše Nejvyšší státní zastupitelství po mediálním tlaku tři konkrétní případy, ale vyšetřování jde spíše do ztracena...). Po letech pá