Anotace: Dun-Cadal, dříve největší z císařských generálů, velkou část svého života propil. Zradili ho přátelé, kteří se odvrátili od svých ideálů a zaprodali se nové republice. Sžírá ho žal nad ztrátou učedníka, který mu na bojišti zachránil život a jehož pak za odměnu cvičil, aby se mohl stát rytířem. Dun-Cadal se rozhodl proto skoncovat s politikařením, dobrodružstvím i s lidmi. Viola je mladá historička, která hledá meč posledního císaře, a pátrání nejenže ji zavede k Dun-Cadalovi,ale také je oba zaplete do série nájemných vražd. Dun-Cadalovi zrádní přátelé totiž jeden po druhém umírají – jsou vražděni někým, kdo používá nezaměnitelný styl císařského asasína… Dun-Cadal si ale velmi rychle uvědomí, že žádná z těchto událostí – dokonce ani překvapivé setkání s učedníkem, který měl být dávno mrtvý – není dílem náhody. Rozběhly se intriky větší než jsou osudy jednotlivých postav. Ukázka z textu Křik vojáků přehlušilo hluboké dunění připomínající kroky obra. „Rouarg!“ zvolal Kay s hrůzou a tasil meč. Nebyl to jen jeden rouarg, bylo jich dvacet. Nahrbené hřbety se jim ježily černými bodlinami, z tlam jim kapaly bílé sliny a dlouhýma, mocnýma předníma nohama rozrývali mokřady. Zuřivé bestie se řítily vpřed a za nimi postupovala ohnivá stěna. Povstalci ze Slaniska je vykouřili z doupat a probudili v nich destruktivní zuřivost. Venkovani se velikosti císařské armády nemohli vyrovnat… měli ale k dispozici zdroje celé oblasti. „V kohoutku mají přinejmenším tři metry,“ podotkl Negus, když se odstrčil od Azdekiho. „Šest tun vzteku.“ Rovněž tasil meč a položil Dun-Cadalovi na rameno pevnou ruku. „Příteli, jak vzrušující životy vedeme!“ Vyměnili si úsměvy a připojili se k ostatním v zákopech na okraji tábora. Na místě se pak pustili do organizování obranných linií. Rouargové byli pouze první ochutnávkou toho, co mělo přijít; za nestvůrami pochodovaly nepřátelské jednotky. Několik rytířů zůstalo v táboře, aby koordinovalo muže pověřené hašením požárů. Koule potažené hořící smůlou dál v pravidelném rytmu padaly z nebe. Najednou se ale rozhostilo naprosté ticho. Pod bílými mračny se ve větru vlnil tmavý závoj kouře. Vzápětí ho rozcupovala salva šípů. Císařští lučištníci u zákopů rychle vložili do luků nové šípy. „Připravit!“ rozkázal Tomlinn pochodující za nimi s taseným mečem. „Pal!“ Hvízdání, řev, praskání… žádný zvuk ale nedokázal přehlušit bušení srdcí vojáků, kteří v hrůze sledovali, jak obrovští rouargové útočí na jejich posty. Byli už příliš blízko, než aby lučištníci stačili vypálit, i kdyby ale mohli, kůže nestvůr byla příliš tuhá, než aby ji malé kovové hroty prorazily. Hvízdání, řev, praskání… a pak křik a ohlušující náraz, jak nestvůry se zuřivě zkroucenými tlamami přeskočily zákopy. Černý kouř se roztrhal na zvlněné stuhy. Mezi rouargy se běloba mračen mísila se šedí kovu, jiskřící zbroj s hnědí kabátců. A potom začala krev barvit půdu doruda. V dálce začaly dunět bubny, jak se povstalecké jednotky vydaly na pochod. Několik rouargů císařské linie n