Anotace: V impozantním závěru trilogie Živé lodě Robin Hobb umně splétá fascinující příběh o kdysi vzkvétajícím městě, jež se ocitlo na pokraji zkázy, o úchvatném a mytickém druhu, kterému hrozí vyhynutí, a o Vestritově klanu, jehož osud je nerozlučně provázaný s oběma… Bingtown se řítí vstříc katastrofě a Ronica Vestritová, matka klanu označená za zrádkyni, usilovně hledá způsob, jak semknout obyvatele města proti chalcedské hrozbě. Její dcera Althea netuší, co postihlo Bingtown a její rodinu, a zatím pokračuje v nebezpečné výpravě, jejímž cílem je vypátrat její živou loď Vivacii a vyrvat ji zpátky z rukou nelítostného piráta Kennita. Její plán je velmi odvážný, ale může vyjít vniveč. Neboť až vyjde najevo tajemství živých lodí, její milovanou Vivacii čeká nejstrašnější konfrontace ze všech. Je to pravda tak zdrcující, že může zničit nejen Vivacii, ale i všechny, kdo ji milují, včetně mladého kněze Wintrowa Vestrita, jehož život již nyní visí na vlásku… Ukázka z textu Soustředila se na světla před sebou. Když satrapu s jeho společnicí vyvedla z pohřbeného města Elderlingů, ocitli se daleko od vchodu do podzemí, kudy Malta původně vešla. Od města je odděloval dlouhý pás močálu a bažinatých říčních mělčin. Malta počkala, až se setmělo a na druhé straně se objevila světla, jež jim posloužila jako maják. Pak vyrazili na cestu v prastarém člunu, který předtím vytáhli z hromady trosek. Nyní se mělo co nevidět rozednít a ona se stále odrážela bidlem k vábivě kynoucím lampám Trehaugu. Vroucně při tom doufala, že její nešťastné dobrodružství se již chýlí ke konci. Město Trehaug se nacházelo mezi větvemi obřích stromů. Menší pokoje visely na úplně horních větvích, větší rodinné sály se pak táhly od kmene ke kmeni. Kolem nich se vinula široká schodiště a na podestách se našlo místo pro kupce, pěvce i žebráky. Země pod městem byla prokletá hned dvakrát: jednak to byla bažina a jednak v této oblasti často docházelo k zemětřesením. Jedinou zcela suchou půdu by člověk našel okolo několika málo stromů, kde vznikly nevelké ostrůvky. Navigovat malou loďku k městu mezi vzrostlými velikány, to bylo jako manévrovat kolem obřích sloupů v nějakém ztraceném chrámu. Člun se opět o něco zachytil a uvízl. Proti trupu vyšplíchla voda. Nevypadalo to na kořen. „O něco jsme se zasekli?“ zeptala se Malta a nakoukla dopředu. Kekki se vůbec neotočila a zůstala schoulená nad skrčenými koleny. Zdálo se, že má dokonce strach položit chodidla na palubová prkna v člunu. Malta vzdychla. Začínala mít podezření, že se společnicí není něco v pořádku. Buď je takhle vyšinutá po zkušenostech z posledního dne, nebo byla hloupá vždycky, přemítala Malta s úšklebkem, a projevilo se to až za nepříznivých okolností. Malta odložila provizorní bidlo, přikrčila se a zamířila na příď. Člun se při těch krocích rozkolébal a satrapa s Kekki poděšeně vykřikli. Malta si jich nevšímala. Podívala se zblízka a viděla, že loďka uvízla v husté spleti tenkých i tlustších větví a dalších naplavenin. V tom šeru o