Michelle Moran: Koruna císařovny Josefíny

Popis produktu

Napoleon je na vrcholu moci, jen v soukromí se mu nedaří: manželka Josefína není s to dát mu dědice. Rozvede se s ní a bez okolků prohlásí, že je třeba „oženit se s břichem, které mu přinese děti“. A tím je rakouská arcivévodkyně Marie Luisa. Císař ji šokuje, jeho záchvaty hněvu ji děsí, ale když porodí syna, nastane zvrat, jaký nikdo neočekával…

MARIA LUCIA ARCIVÉVODKYNĚ RAKOUSKÁ palác Schönbrunn, Vídeň listopad 1809 V jasném světle našeho ateliéru si prohlížím obličej Marie Ludoviky a snažím se rozhodnout, zda ji mám, anebo nemám namalovat se zlatou čelenkou ve vlasech. Stojí jen několik kroků ode mě, v ruce drží štětec a pozorně si mě prohlíží. V paláci mého otce se o nás mluví jako o blížencích, jelikož máme téměř všechno společné: boty, oblíbené kratochvíle a dokonce i jméno. Jsme sestřenice z druhého kolena, ale zatímco já jsem vysoká, vnadná, mám světle plavé vlasy a široké boky, Maria Ludovika je malá a útlá. Vlnité tmavé vlasy jí spadají na ramena a nezdědila pověstný habsburský ret jako já – plný a mírně vyčnívající. Každého, kdo se na nás podívá, napadne, že jsem starší – to kvůli mé značné výšce. Jenže mně je osmnáct a jí dvaadvacet, a zatímco ona se stala rakouskou císařovnou, já jsem jen arcivévodkyní. Než se k nám přistěhovala z Itálie, domnívala jsem se, že bude divné mít nevlastní matku, která je o pouhé čtyři roky starší než já. Stala se třetí chotí mého otce poté, co moje matka přede dvěma lety zemřela. Avšak od jejího příjezdu do Vídně jsme jako sestry. Smějeme se pošetilým dvorním intrikám, chodíme na vánoční trhy do města a v našem ateliéru shlížejícím do zimních zahrad malujeme portréty. Protože jsem ze sourozenců nejstarší, nikdy jsem k sobě neměla vrstevnici. Věkově nejblíž je mi šestnáctiletý bratr Ferdinand, ale narodil se slaboduchý stejně jako sestřička Marie Karolína. Takže osamělá jsem byla už jako dítě. „Smím na tvůj portrét namalovat Sigiho?“ zeptá se Maria a pohlédne na malého španěla, který mi spí u nohou. „Já nevím,“ odpovím. „Co ty na to, Sigi? Líbilo by se ti sedět modelem?“ Můj pejsánek otevře oči a štěkne. „Dobře ví, že o něm mluvíš!“ směje se Maria. „Jistěže.“ Položím štětec, skloním se a zvednu Sigiho na klín. „Ve Vídni nežije pes, který by byl chytřejší než on. Nemám pravdu?“ Sigi mi zaboří hlavu do podpaží. V celém Rakousku jsem neviděla psa, který by měl tak dlouhou kadeřavou srst na uších. Dostala jsem ho darem od Marie, když poprvé přijela do Schönbrunnu, a od té doby mě doprovází na každém kroku. „Když ho přiměješ, aby se nehýbal, namaluji ho, jak ti leží na klíně.“ „Sigi, chovej se slušně,“ napomenu přísně pejska. Položí si čenich na přední tlapky a podívá se na mě.