Miloš Gerstner: Krkonošská kuchařka aneb Hory dávají chléb

Popis produktu

Anotace: Tato knížka čtenáře provádí ročními obdobími a měsíci v Krkonoších a popisuje tradiční jídla a zvyky. Připojený recept nabízí vyzkoušet si, jak se dříve na horách vařilo, a oživit si někdy již zapomenuté chutě. Dozvíte se například, co je to "gramatika", "falešný pajšl" nebo "netynka", a budete si třeba moci připravit vánoční hubovec. Ukázka z knihy: A děda vypravoval tím svým širokým nářečím, které ještě žádný herec na světě nedovedl věrně opakovat: „Tolle se vopraudu stalo. Tamle v Pumendorfu sou chalpy na takovejch víderholcích, že se k nim vod jara do podzimu nedobroucháš. Než napad sníh, všechno potřebný na zejmu museli mít pod střechou. Kde takle měli vejměníka, kerej už byl před koncem svý pozemský poutě, pořidili pro něj i truhlu, kdyby se ten pád stal. V jenny chalpě pod Struhallem měli dokonce vejměníky dva, tak holt přibakovali dvě truhly. To né, že by neměli cit, to né. To už tak život nes. A tý starý lidi snad byli i rádi, když viďali, jak se na ně pamatuje i s tou poslednní vejbavou. Truhly dali do kvelbu a ledacos do nich uložili, aby tu neležely tak docela bez užitku. A tu von jim dědeček vopraudu umřel. Položili ho do tý jenny truhly, voplakali, přiklopili víko a čekali, až se udělá příhonnej čas. A tak jo, když se uďála cesta, dali truhlu na rohačky a vodvezli ji tam na ten jejich řbitůvek. Voplakanej von dědeček už byl, neďáli s funusem žánný štráchy. A tejdě mladá chce vařit slívovici. De pro slívy, vodklopí víko, alej alej alej, von tam dědeček. V tom kalupu to popletli a misto dědečka pochovali slívy.“ Ta krkonošská slívovice nemá nic společného s valašskou samohonkou. Je to polévka, na kterou bych se hned dal pozvat. Hustá, červenavě hnědá polévka ze suchých švestek. V zimě se vařívala velmi často, snad si lidský organismus sám o ni říkal. Příprava byla velmi jednoduchá. Několik hrstí sušených švestek (na horách se jim říkalo slívy) se uvařilo ve vodě, přidaly se podle hloubky kapsy dvě až tři kousky skořicové kůry, pepř a třeba i nové koření a hřebíček, zavařila se na šindelech (plátech plotny) zapraženou moukou a slívovice se mohla nést na stůl. Babička nikdy neopomněla udat: „Dejte pozor na pecky.“ A tak dáváme pozor na pecky. Na lžíci jsou alespoň dvě nebo tři, babička slívami nešetřila. Pecky způsobně vyplivneme do dlaně a položíme vedle talíře. Čím větší „forota“ slív, tím štědřejší hospodyně a tím i větší kupičky. Pro švestky se chodilo až k Jaroměři nebo k Jičínu, to už si sousedé včas pověděli, kde mají slívy levnější a sladší, kde jsou pašáci a kde nemráti. Největší věje (vánice) bývaly na Hromnice. „O Hromnicích má ,nedjed‘ trhat boudu,“ říkali staří lidé. Zima v takové věji vybíjí svou sílu. Kdyby počasí o Hromnicích klamalo jarním vánkem, bylo by hůře, „nedjed“ by boudu stavěl. Přišly by opožděné mrazy a sněhy, skřivánek, který by nedopatřením o Hromnicích zavrzal, by v květnu zmrzl. Za vánice pověsil hospodář na bez u chalupy snopek nevymláceného ovsa. „Tak pojďte, ať se vám probudí krev,“ říkával děd