Stejně jako Will vede i Saskia, náruživá šermířka, úplně obyčejný život. To se změní v okamžiku, kdy v turnaji nastoupí proti tajemnému Maîtremu: ten jí rapírem způsobí hluboké řezné rány, které se brzy poté změní v cejch. Saskia netuší, že po ní její sok pátrá už po staletí – neboť v ní dřímá dar, který teď Maître hodlá využít pro své účely. Ovšem mladou ženu nikdo nepřipravil na její temný talent, a tak nechtěně rozráží dveře, které nikdy neměly být otevřeny. Než Saskia pochopí, co se s ní děje, ocitá se společně s Willem na útěku před démonovými služebníky, kteří ji chtějí zneužít pro své vlastní zájmy. Oba mladí lidé musejí zapomenout na vše, co dosud považovali za skutečné, dobré a špatné, aby dokázali přežít – a dostává se jim právě tak nečekané jako neobvyklé pomoci… Ukázka z textu Uvědomila si, že leží na zemi, na zádech. Kolem panovalo parné teplo, skoro tropické. Ucítila na hrudním koši tuny vážící tlak, rychle se nadechla a začala kašlat, hned potom dávit; vzduch byl cítit železem, vodou po holení, zvratky, alkoholickými výpary, jídlem a výkaly. Strašná směs. Navíc se cítila, jako by během jediné noci užila všechny drogy světa. Ale to neudělala, tolik věděla. Trocha světla by strach zahnala, přinejmenším zmírnila. Potřebovala si jen sáhnout do kapsy, aby vytáhla přívěšek na klíče s malou kapesní svítilnou! Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se rychle pohybovat; bolestně zasténala. Kontrola nad vlastní rukou vyžadovala enormní sílu a soustředění. Ke svému zděšení ucítila, jak jí prsty kloužou po roztrhaném, vlhkém oblečení, dotýkají se nahého boku a nakonec narážejí na holé stehno. Žádný přívěšek na klíče. Žádná svítilna. Poznání, že tam leží polonahá a odsouzená k nehybnosti, se stalo novou potravou pro její strach; uvolnil se další adrenalin – a konečně z ní vyplavil pomalost. Její tělo se probudilo. Ucítila závan vzduchu, ozvalo se tiché zaskřípání. „Pomoc…“ zamumlala a zvedla hlavu. Dveře byly otevřeny dovnitř na šíři štěrbiny. Mezerou probleskovalo nažloutlé světlo a ozařovalo… tělo, ležící napříč přes ni! Ten tlak na její hrudi! „Ne, ne!“ zasípala, zapřela se do břemene pažemi, s námahou ho ze sebe odstrčila a ucítila na své lepkavé, vlhké kůži teplý vzduch. Mužovo tělo spadlo doleva… ovšem jeho uťatá hlava se jí skutálela ze štíhlého břicha a přistála jí mezi nohama na podlaze. S jekem se napřímila a snažila se co nejrychleji odstrčit patami dozadu, pryč od mrtvoly. Přitom se nejednou sesmekla, kluzký povrch jí neposkytoval dostatečnou oporu. Když ucítila za zády stěnu, pořád ještě upřeně hleděla dopředu, neschopna odvrátit zrak. Hlava zůstala ležet tváří nahoru a předváděla jí známý profil, který se v nepravidelných záblescích objevoval a mizel, objevoval a mizel. Oči byla doširoka rozevřené, v rysech se zračila hrůza, která se muže zmocnila v okamžiku smrti. Mihotavé světlo děs ještě zvyšovalo. Ze zmatených vzpomínek a skrz nesmírné zděšení se na povrch její mysli prodralo jméno: „Patriku,“ vykřikla přeskakujícím hlasem