Larry Correia: Legie

Popis produktu

Las Vegas – město hříchů a také pořadatel První výroční mezinárodní konference profesionálních lovců monster.. Sjeli se sem borci z celého světa a bohužel i pár ze Států, bez kterých bych se obešel. PT Konzultanti – Pěstitelé Tykví, Perverzní Tanečníci nebo tak něco – lovcům dělají jen ostudu. Měl to bejt příjemnej tejden strávenej v luxusním hotelu, dokud nám všem jistá vládní agentura, proti který je ÚPKM jen parta skautíků, neudělala nabídku, která se neodmítá.   Jedno monstrum, hromada peněz, kdo by odolal. Ale pak se z monstra vyklubal pozůstatek z Rozhodujícího týdne, nejnebezpečnějšího armádního programu z druhý světový, v Las Vegas se otevřelo peklo a osud mi znovu důrazně připomněl, že být Vyvoleným je vážně na prd.   Jmenuju se Owen Zastava Pitt, Lovec monster, bojovej účetní a Vyvolenej ve válce o osud vesmíru a tentokrát na to nejsem sám. Dneska tu mám stovky lovců monster z celýho světa. Dneska mám svou vlastní legii. Ukázka z textu S částečně naloženým tácem jsem se kleštičkami pokoušel nabrat pár krabích nohou, když mi někdo narazil do paže. Další mohutný chlap se natahoval pod skleněný kryt švédského stolu. „Omlouvám se,“ řekl zdvořile.  „Já taky,“ odpověděl jsem a kousek uhnul. „Neviděl jsem tě. Krabí nohy trochu rozptýlily moji pozornost.“  „Díky.“ Nabral si pár kilo korýšů a hodil je na tác. I přikrčený měl problém dostat se pod kryt. Narovnal si záda, tyčil se nade mnou. Já mám dva metry a nosím boty s tlustou podrážkou, ale i tak měl pár centimetrů navrch.  „Kdybys viděl tu show, jak se chytaj. Chutnaj pak ještě líp…“ Zarazil jsem se. Ten chlap mi připadal povědomý. Bylo mu kolem třiceti, tlustší, bicepsy vypadaly, jako by si pod trikem schovával šunku. Na obrovské hlavě měl strniště krátkých černých vlasů a prostředkem se táhla jizva, asi po těžkém zranění lebky nebo operaci mozku. Malá očka se přimhouřila, když se na mě podíval pozorněji. Jedno z těch očí se nedívalo úplně stejným směrem jako to druhé. Přes široký obličej přešel zmatený výraz.  Odkud toho chlapa znám?  Nebylo těžké uhodnout, proč jsem ho hned nepoznal. Zestárl. Navíc to bylo už několik let a on tehdy neměl tu jizvu a šilhavé oko. Navíc jsem mu tehdy klečel na hrudníku a bušil mu lokty do zkrvaveného bezvědomého obličeje, dokud jsem mu nerozmáčkl oko a nerozrazil lebku.  „Ty!“ vyhrkli jsme společně.  Jeho tác s rachotem dopadl na podlahu. Ostatní hosté v sekci mořských plodů náhle ztichli. Obr vycenil zuby a sevřel prsty v pěst. „Ty hajzle!“  Poslední ilegální zápas, kterého jsem se kvůli penězům zúčastnil, byl proti zabijákovi, vězením zocelené mašině. Málem ze mě vymlátil duši, dokud jsem ho nakonec nesložil, neztratil nad sebou kontrolu a málem ho neubil k smrti. Ani jsem neznal jeho jméno.  O krok jsem ustoupil. Měl právo zuřit. Byla to ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. „Byla to neh…“  „Nehoda?“ Na krku mu naběhly žíly. „Byl jsem mimo a ty jsi do mě nepřestával mlátit, dokud tě neodtáhli! Připravil jsi mě o oko!“  „Promiň.“ Páni, to znělo uboze.  „Zni