Ladislav Pecháček: Spolek osamělých srdcí

Popis produktu

Publikace: Spolek osamělých srdcí - Ladislav Pecháček. Chlípný stařec pošilhávající po mladém masíčku představuje vždy přitažlivý námět. V nové próze Ladislava Pecháčka má tento motiv podobu tvůrčích seancí ve vinohradském bytě uvadajícího šedesátníka pana Kocoura. Pravidelně ho navštěvuje sedmnáctiletá studentka obchodní akademie Jitřenka, aby diktátem přepisovala rodící se scénář filmu, s nímž se tento muž na stará kolena potýká. Díky výrazně filmovému náhledu na jejich počínání tak čtenář přihlíží jednak ročním peripetiím "veledíla", o něž ve skutečnosti producenti nestojí, jednak tříbení vztahu obou hrdinů. Autor pentalogie o Básnících coby lékař ovládá kouzla "veselé vědy o smutných věcech", v tomto případě samoty duše.Ukázka z textuObézní žena v uniformě řidičky Dopravních podniků hlavního města Prahy vysvětlí novinářům, že v demokracii má každý právo projevit názor. Přihlížející policisté s úsměvem přikyvují a mlaskají pendrekem o dlaň volné ruky. Nikon ženu odstrčí, ta ho nazve zpustlíkem, a dožadujíc se příznivé odezvy u svých družek, důrazně žádá, aby jí neosahával. To je signál. Dneska se neříká zpustlík, namítla jsem, to by možná řekla moje babička, ale spíš zvrhlík nebo úchyl. Pan Kocour připustil, že je to možné, a vybídl mě, abych napsala slovo, které mi připadá nejvýstižnější. Navrhla jsem úchyla. Souhlasil. Anebo, napadlo mě, kolik je té řidičce let? To je otázka, viďte, zamyslel se. Utahaná ženská, dost při těle, tři děti, chlap jí utek, čtyřicet, padesát? Co by řekla padesátiletá ženská? V tom případě by asi řekla, že je to zvrhlík, vybrala jsem z výstižných možností. Kde jsme skončili? Nazve muže zvrhlíkem, a dožadujíc se příznivé odezvy u svých družek, důrazně žádá, aby na ni nesahal, to je signál. Pište, zavelí pan Kocour. Dav se sevře, transparenty zakolísají, na křižovatce se zastaví provoz. Všude slyšíme nadávky a klaksony. Publikace: Spolek osamělých srdcí - Ladislav Pecháček. Chlípný stařec pošilhávající po mladém masíčku představuje námět, jenž byl už od starověku zobrazován s důrazem na směšný kontrast, způsobený tak nesourodým párem. V nové próze Ladislava Pecháčka, kterou její vypravěč rekonstruoval z tříšti dochovaných počítačových záznamů, má tento věčný motiv podobu tvůrčích seancí ve vinohradském bytě uvadajícího šedesátníka pana Kocoura. Pravidelně ho navštěvuje sedmnáctiletá studentka obchodní akademie Jitřenka, aby diktátem přepisovala rodící se scénář filmu, s nímž se tento muž na stará kolena potýká. Díky výrazně filmovému náhledu na jejich počínání tak čtenář přihlíží jednak ročním peripetiím „veledíla“, o něž ve skutečnosti producenti nestojí, jednak tříbení vztahu obou hrdinů, přesahující daná klišé už jen tím, že do iniciál titulu příběhu je skryt vzkaz o tom, jak zoufale se dnes jedinec cítí uprostřed davu. Autor pentalogie o Básnících coby lékař ovládá kouzla „veselé vědy o smutných věcech“, v tomto případě existenciální samoty duše. Hořce komické figurky jeho nové knihy, které se navzdory marnosti o