Kolektiv autorů: Japonské mýty

Popis produktu

Geneze japonského národa není dosud uspokojivě vysvětlena, i když je známo, že se na ní zúčastňovaly prvky rozličného původu. Ještě na začátku historického období osídlili celé Hokkaidó a severní polovinu největšího ostrova Honšú Ainuové (v japonských pramenech zvaní Ezo, Ebisu anebo Emiši), lovecký a rybářsky národ neznámého původu. Žili v zemljankách a některé kulturní črty je spojují s pevninskými etniky. Území Ainuů sahalo poměrně daleko na jih; místní názvy ainského původu jsou doloženy až ze středního Japonska. V jižní polovině Japonska sídlili příslušníci tzv. džómonské kultury. Byli to poměrně primitivní sběrači. Neznali chov dobytka ani zemědělství; jejich jediným domácím zvířetem byl pes a dopravním prostředkem dlabaný člun. Nositelé džómonské kultury se nedají ztotožnit ani s Ainuy, ani s dnešními Japonci. Přibližně od r. 300 před n. l. se začíná ze severu ostrova Kjúšú šířit jajoiská kultura. Podél pobřeží postupovala rychle na sever, vytlačovala džómonskou kulturu a nakonec ovládla celé Japonsko kromě Hokkaida. Nositelé jajoiské kultury se přistěhovali do Japonska z jihovýchodní Asie. Znali zemědělství, obrábění železa i bronzu a uměli tkát. Rozličné údaje nasvědčují tomu, že japonský národ se postupně vytvářel z amalgamu kmenů jihovýchodoasijského původu a z kmenů, které pronikaly do Japonska ze severovýchodní Asie přes Koreu; japonizace postihla i Ainuy na severu země. Toto všechno se projevuje nejen v antropologické charakteristice Japonců, ale i v japonské kultuře a jazyce. Japonština svou gramatickou stavbou velmi připomíná korejštinu a altajské jazyky. Ve slovní zásobě je však podobnost mnohem vzdálenější. Jak se zdá, slovník poukazuje nejen na styky s altajskou jazykovou rodinou, ale i s jazyky ostrovního světa jihovýchodní Asie. Údaje o původu japonského národa jsou sice nevyhnutnou podmínkou pochopení japonské mytologie, avšak ani to není podmínka dostačující. V prehistorickém období Japonci neznali písmo a měli jen ústní literaturu, která se tradovala z pokolení na pokolení. Byl to primitivní folklór, jenž tvořily první příběhy o bozích, zaklínadla a modlitby. Tento obraz se začal měnit od třetího století n. l. (viz N. Konrad, str. 47). Přibližně od té doby zasahuje do ostrovního Japonska vliv vyspělé čínské civilizace. Dostává se do země nejdříve přes Koreu a později i přímo z Číny. Zpočátku se čínské vlivy omezovaly na poměrně úzký okruh aristokracie, proto N. Konrad předpokládá, že tvárnost japonské lidové slovesnosti se v té době ještě příliš nezměnila. Jen v písňové tvorbě se pravděpodobně tehdy ustaluje metrum, které se zakládalo na střídání pětislabičných veršů se sedmislabičnými. Toto metrum se stalo závazným pro pětiveršovou krátkou píseň (tanka) i pro tzv. dlouhou píseň (nagauta). Tanka se vžila pro lyrickou tvorbu, kdežto nagauta byla v podstatě epická a pod čínským vlivem záhy ustoupila do pozadí. Přechod na novou kvalitu nastává až v šestém století n. l. Po konfucianismu se v Japonsku udomácnil buddhismus. R. 6