Josef Pecinovský: Plástev jedu

Popis produktu

Anotace: Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, představte si svět, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, představte si svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, představte si svět, který tak připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna… Jaký může být osud jedince, který se omylem dostane do soukolí nestvůrného systému, ale také jaký může být osud vyvoleného, který se vzepře zavedeným pořádkům. Podaří se uniknout z nestvůrného bahna plástve? Podaří se prorazit tím nestvůrným systémem násilí, byrokracie a zvůle, kde není místa pro soucit a lásku? Ukázka z textu Jakmile vstoupil Blass do řídicího sálu, udiveně zůstal stát na prahu. Nad jedním ze šesti kontrolních panelů v téměř zoufalém a zběsilém, ale nepravidelném rytmu blikalo ne méně než deset kontrolních světélek, prorážejících ponuré osvětlení výmluvně výstražnou červenou barvou. Blass zděšeně přiskočil k panelu a stiskl několik tlačítek. Na velké obrazovce se objevil schematický řez tělem královny. Dvě nebo tři sekundy jej Blass pozoroval, potom vyštěkl do mikrofonu několik suchých příkazů a obrátil se. „Byrte!“ vykřikl. Odpovědí mu byl jen němý blikot havarijních světélek. „Kde jsi, ty ožralá svině, ty impotentní trubče, ty sviňské hovado!“ kypěla z doktorových úst kaskáda slov, jaká by Mon Lester u tohoto vzdělaného člověka nepředpokládal. Doktor přeběhl sál a rozrazil dveře do malé komůrky, z níž vytryskl odporný puch bramborové kořalky. Vzápětí vyvlekl doktor ven zkroucené tělo ošetřovatele, jehož rozevřené oči prozrazovaly, že je neschopen vnímat, co se děje kolem. Blassovy kopance dopadaly na nejcitlivější místa, Byrt se schoulil do klubíčka a žalostně kňučel. Nakonec Blass mávl rukou. „Do solných dolů!“ zavelel. Dva černí knechti jako by stáli pro tuto příležitost už připraveni za dveřmi. Odvlekli zmítající se tělo, které tady už neměl nikdo nikdy spatřit. „Zničil mě, ten ochlasta. Úplně mě zničil.“ „Uklidněte se, doktore,“ řekl Mon Lester. „Královna je nemocná, copak se to nestává?“ „Ovšem, je nemocná, ale před dvěma hodinami jí nic nebylo. Teplota přes čtyřicet, a ten ničema si ničeho nevšimne!“ „Co chcete dělat?“ „Co by. Teď musím tam dolů.“ „Jdu s vámi.“ Blass chvíli váhal, ale pak mávl rukou. „Teď je to jedno, pojďte. Možná že mi pomůžete víc než kterékoliv z těch tupých hovad, kterých by bylo třeba milion, aby dala dohromady jeden myslící mozek.“ Prošli trojitou kontrolou, dvojitými hermetickými dveřmi a vždy musel Blass přidat trochu na důrazu v hlase, než se mu podařilo přesvědčit tupé ošetřovatelky, že ten člověk, co jde s ním, má na místě co do činění. Mon Lester už několikrát viděl královnu, ale vždy z míst, která jsou určena exkurzím z obytné sféry, z úzké prosklené galerie. Teď se poprvé fyzicky octl v samotném srdci plástve, pronikl k tepoucímu lůnu