Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Popis produktu

Anotace: Vychází 10. 3. 2015 Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 35 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ? Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame - charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem..... Ukázka z textu „Když byl můj otec ještě mladý, vedl přibližně po dobu jednoho roku tulácký život,“ začal Haida své vyprávění. „Bylo to někdy koncem šedesátých let, v dobách, kdy na vysokých školách bouřily nepokoje a svůj největší rozmach zažívalo hnutí takzvané kontrakultury. Otec mi o tom nic bližšího neřekl, ale za svých univerzitních studií v Tokiu byl zřejmě svědkem jistých událostí, s kterými se tak docela nesrovnal a nedokázal je přijmout. V důsledku toho se mu pak veškeré politické boje nadobro zprotivily a přestal se jich účastnit. Přerušil pak na čas studium a jen tak bezcílně obcházel sem tam po Japonsku, úplně sám. Na živobytí si vydělával manuální prací, ve volném čase četl knížky, poznal spousty lidí a získal celou řadu praktických životních zkušeností. Často pak říkával, že vzato kolem a kolem, bylo to pro něj zřejmě nejšťastnější období života. Že díky tomu pochopil spoustu velice důležitých věcí. Jako klukovi se mi pak něco navyprávěl o všem možném, co tehdy prožil. Skoro to připomínalo takové ty starodávné válečné historky z dalekých zemí, jaké vyprávějí vysloužilci. Po téhle tulácké epizodě se otec zas vrátil na univerzitu a začal vést poklidný život badatele. Na další dlouhé cesty se pak už nikdy nevydával. Co je mi známo, pohyboval se pak už jen mezi domovem a svým pracovištěm. Zvláštní, nemyslíš? Jak se zdá, i v tom navenek sebepoklidnějším a sebeuspořádanějším životě se vždycky někde vyskytne nějaký velký zlom. Doba pro vybouření, dalo by se snad říct. Lidé si zřejmě takovým stadiem nezbytně potřebují projít.“ Té zimy pracoval Haidův otec jako pomocná síla vmalém hotýlku u horkých pramenů v horách prefektury Óita. Velmi se mu tam zalíbilo a rozhodl se, že se tu načas usadí. Denně si odbyl svůj díl fyzické práce, vyřídil různé záležitosti, co mu nařídili, a dál si pak mohl dělat, co se mu zlíbilo. Peněz za to sice bylo jenom pomálu, poskytli mu tu ale ubytování a jídlo třikrát denně, a navíc se mohl i koupat ve zdejších termálních pramenech zcela podle libosti. A natažený ve svém úzkém pokojíku si ve volném čase číst tolik knih, kolik se mu jen zachtělo. Lidé tu na něj, na mlčenlivého a podivínského „pana študenta z Tokia“ byli hodní a jídlo, které dostával, bylo sice prosté, ale zato připravené z čerstvých místních surovin a velice dobré. A hlavně a především tu byl dokonale odříznutý od okolního světa. Měli tu tak špatný signál, že se vůbec nedalo koukat na televizi, a noviny