František Kotleta: Perunova krev II

Popis produktu

Druhá část nového dvoudílného románu Františka Kotlety, v němž nechybí typické ingredience pro nejkontroverznějšího autora současné tuzemské fantastiky: brutalita, sex a nadsázka.. Ve světě dávných bohů to vře. Objevil se totiž ztracený mocný artefakt a ta, která jej získala, má s ním velké plány. Ne, takové, jako by měla matka Tereza, spíš Amin, řezník z Ugandy. Je tady ale jeden muž. Voják, zrazený a zabitý, přesto kupodivu stále živý a plný touhy si to vyřídit s každým bohem, který se mu postaví do cesty. Nejdřív ale musí zjistit, proč přežil místo toho, aby hnil na břehu řeky okusován potkany. A pak? Pak už jen musí najít nejvyššího z bohů, který se, podle zlovolné šeptandy, dal na křesťanství. Bez jeho pomoci totiž novou vládkyni bohů nikdy neporazí. A Ježíšek se bude zlobit. František Kotleta dokončuje svou divokou jízdu slovanským panteonem za řevu pistolí, vytí vlkodlaků a svištění chladných zbraní. Ukázka z textu „Pšt, to jsem já,“ zašeptal jsem rychle a prudce se ohlédl skrz futra otevřených dveří do místnosti, kde po vydatném jídle odpočíval Jastarica. Taky bych odpočíval, sežrat bez nohy celýho chlapa. „Ty čuráku blbej,“ zaklel Libor. „Pšt,“ zopakoval jsem a popošel k němu. Ležel na zemi a rukou se držel za tvář. Víc jsem, bohužel, nepoznal. „Zlomil si mi nos,“ zahuhlal. „Taky tě rád vidím, ty starej šmejde,“ řekl jsem a pak udělal něco, co bych od sebe nikdy nečekal. Sklonil jsem se k ležící postavě a objal ji. „Se na mě tak nelep, buzno,“ řekl, ale podle hlasu jsem poznal, že je zatraceně rád, že mě vidí. „Měl si bejt mrtvej,“ dodal, když jsem ho konečně pustil. „Dlouhá historie. Já a umírání nějak poslední dobou nejsme kámoši, i když furt spolu flirtujeme,“ odvětil jsem. „Hele, musíme odsud,“ dodal jsem po chvíli. „A ta stvůra vedle?“ „Spinká jak mimino.“ „Pěkný mimino, kámo. Viděl jsem ho na vlastní oči a je to zrůda jak z pravěku. Zavřeli nás tady čtyři. Slyšel jsem, jak sežral postupně tři chlapy. Bylo strašný to jenom poslouchat. Jak chroupe ty kosti, na to do konce života nezapomenu. Ten řev, jak je žral zaživa. To lámání kostí. Brrr. Radši bych stál sám proti celýmu Tálibánu než proti tý stvůře. A ta holka vedle, to je peklo, kamaráde. Ten když se do ní pustí, tak řve hůř, než kdyby ji žral…“ Libor šeptal, ale i tak jsem v jeho hlase poznal něco, co jsem u něj ještě neslyšel. Hrůzu. Pravou, nefalšovanou, živočišnou hrůzu. Vzal jsem ho na záda a opatrně našlapoval ven. Sledoval jsem temnotu na druhé straně a modlil se, aby Jastarica dál nerušeně chrupkal. Zhruba pět metrů ode dveří na svobodu se ale ukázalo, že Jastarica už dávno nespí. Vyčkával, až přijde ten pravý okamžik. ** „Blik,“ rozlehl se prostorem mužský hlas a v podstatě v tu samou chvíli se v místnosti rozsvítilo světlo. Pocházelo z obyčejné žárovky visící někde na stropě. Přesto mě dokonale oslepilo. Nejdřív jsem zavřel oči úplně a pak je pomaličku otevíral. „Tak tomu říkám dobrý den, když mi sám od sebe vleze skoro do huby syrový člověk. Ňamka,“ řekl hlas a mlaskl