Cunetomo Jamamoto: Hagakure

Popis produktu

O autorovi Cunetomo Jamamoto (jap. ????; 1659-1719) byl samuraj klanu Nabešima z kraje Saga, jenž se v roce 1700 nechal vysvětit na kněze, přijal mnišské jméno Gijokuzan Džóšó (??)[1] a poté se uchýlil do poustevny nedaleko hradu Saga na ostrově Kjúšú, kde vzniklo i jeho Hagakure. Do ústraní odešel z toho důvodu, že po smrti svého pána Micušige Nabešimy (1632-1700; třetího daimjóa neboli lenního pána ze Saga) nemohl spáchat obřadnou sebevraždu, jelikož v 60. letech sedmnáctého století byl tento zvyk v celém tokugawském šógunátu zakázán. Cunetomo byl při formování svých názorů a postojů ovlivněn několika významnými osobnostmi, pohybujícími se v jeho době na dvoře panů ze Saga. Jedním z nich byl zen-buddhistický kněz Rjódžu Óšo Tan’nen (†1680). Dalším člověkem, který měl na Cunetoma zásadní vliv, byl konfuciánský učenec Ittei Išida (Išida Jamajuki; 1619-1693), jenž byl rádcem daimjóů Kacušigeho i Micušigeho. Přestože byl samurajem, boje se nikdy nezúčastnil. Ačkoli se od raného mládí zajímal o poezii, z jeho díla je známa pouze kniha Hagakure. Tato kniha je souborem záznamů četných rozhovorů, které s Jamamotem v průběhu sedmi let vedl a posléze zapsal mladší samuraj Curamoto Taširo (????; 1678-1748). Předmluva „Padneme jako sakurové okvětní lístky na jaře, tak čisté a tak zářící“ (předsmrtná báseň pilota kamikaze, 1945) ,,Cesta válečníka, bušidó, spočívá ve smrti“. Když Cunetomo těmito slovy uváděl svůj text, Japonsko se těšilo z několika desítek let blahodárného míru a země rozkvétala ekonomicky i kulturně. Samurajové, po staletí sloužící feudálům vojenskou službou (hókó) a pobírající za to rentu (go on), jakoby ztráceli v novém světě smysl své existence a hledali své nové místo pod sluncem. Někteří v duchu dobových teorií spatřovali smysl své existence v poskytování morálního příkladu ostatním společenským vrstvám (rolníkům, řemeslníkům a obchodníkům), jiní se rozvíjeli v duchu úsloví ,,bunbu rjódó“ v kultuře i bojových uměních. Obecně lze říci, že urbanizace a povinnost provinčních velmožů pobývat část roku (i s družinou) v sídelním městě (sankin kótai) Edo, de facto jako rukojmí, ledaskdy poněkud rozvolnila spartánské zásady části samurajské vrstvy a přiblížila jí měšťanům, čónin, plnými doušky užívajícím vitální kulturu ,,prchavého světa“ éry Genroku. Jako blesk z čistého nebe zapůsobila v té době věhlasná vendeta sedmačtyřiceti róninů, mstících smrt svého pána v r. 1703, odkrývající, že samurajské ctnosti a zásady nezanikly, jen spí pod povrchem, aby byly kdykoliv probuzeny. Jamamoto v Hagakure vyslovuje názory, které by v určitém slova smyslu mohly být oprávněně označené za xenofóbní a jistý typ interpretace jim dává riziko zneužitelnosti. Zároveň však formuluje názory, které nám mohou poskytnout pochopení smýšlení vrstvy japonských válečníků, respektujících a vyznávajících bezvýhradně zásady loajality a odvahy, nadřazujíce svou válečnickou čest i svému životu. Aforismy v Hagakure obsažené zachycují kromě filozofujících úvah i množství histo