Anotace: V první knize mladá poustevnice Anastasia odpovídá na řadu otázek týkajících se zdravého způsobu života, šťastného vztahu mezi mužem a ženou, početí a výchovy dětí. Zároveň poskytuje užitečné rady v oblasti zahrádkaření a ekologie, které jsou geniální svou jednoduchostí. Autor: Vladimír Megre Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská Stran: 176 Rok: 2009 (druhé vydání) UKÁZKA: Setkání Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil jsem zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se pak na motorovém člunu dostal do vesničky. Kapitánovi lodi jsem přikázal, aby pokračoval v plavbě podle obchodního plánu cesty. Doufal jsem, že pomocí místních obyvatel najdu staříky, uvidím na vlastní oči Zvonící cedr a projednám způsob jeho přepravy na loď. Připoutal jsem svůj motorový člun. Chtěl jsem zajít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí většina obyvatelů dalekého Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal. „S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pradědeček,“ odpověděla žena. Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala, a navíc znala mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se představovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“ „Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení. Toto gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, která stála na opuštěném břehu a snažila se chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi, abych s ní šel do tajgy tam, kde žije její rodina. „Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“ „Samozřejmě je to dálka. A mohla bys mi ukázat Zvonící cedr?“ „Ano.“ „Víš o něm všechno, řekneš mi to?“ „Řeknu ti, co vím.“ „V tom případě pojďme.“ Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců už tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti bezprostředně komunikují velmi zřídka. K podobným kontaktům nedochází v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesnic. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka. Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku „Proč?“ odpověděla, že jeho kousky se rozšíří jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi